číslo 18

vyšlo 24. 4. 2006

Navštivte

Františkové Gross a Hudeček - konfrontace i kontexty

Malíři František Gross a František Hudeček byli vrstevníky, oba narozeni v roce 1909. Oba rovněž vešli do povědomí veřejnosti svébytností svého díla i tím, že se dožili poměrně vysokého věku (Gros zemřel v roce 1985, Hudeček v roce 1990). Oba dva se tak za svého života stačili stát až čítankovými příklady vitality moderního českého umění, vzkříšeného zásluhou Skupiny 42 i v temném období 2. světové války a poté přežívajícího ve stejně nevstřícných letech padesátých a sedmdesátých, jen nakrátko se mezitím etablujícího ve svobodnějších letech šedesátých. Vnímání tohoto díla se však ve druhé půli jejich života pohříchu stalo právě jen "čítankovým". Zatímco tvorba Františka Hudečka takto byla spojována především s válečnou zkušeností, kresebnými i malířskými cykly melancholicko-geometrických "nočních chodců", František Gross se stal obecně známým malířem téměř výhradně skrze své kubisticko-organické "strojky", jakož i panoramata pražské periferie, především staré Libně s    její dominantou, "magickou" koulí bývalého plynojemu.

Současná dvojvýstava obou umělců (pořádá ji Galerie hlavního města Prahy ve výstavních prostorách Městské knihovny a shlédnout ji lze až do 4. června), která je vůbec prvým autorsko kurátorským pokusem o vzájemnou konfrontaci jejich díla, však dosavadní představu zásadně rozšiřuje. Autoři Eva Petrová a Jiří Machalický, rozdělivší se o dílo Grossovo a Hudečkovo rovným dílem, hledali a nacházeli spíše než místa konfrontačního vymezení jejich tvorby naopak styčné body, a to v kurátorsky asociativním pojetí - tematickém, výrazovém či tvarovém a koloristickém. Někdy se v expozici takto uplatňují významová "krátká spojení", daná společnou potřebou experimentace obou umělců, ať už jde o jejich surrealizující počátky, či o generačně příznačný existenciálně melancholický pocit, jenž z dnešního pohledu překvapivě spojuje jinak nesouměřitelné umělecko psychologické typy introvertního Hudečka a extrovertního Grosse. Dalším společným jmenovatelem je Praha, tematizovaná v pochmurné tíživosti válečných let, již Hudeček personifikoval svými osamocenými figurami, spjatými s    městským okolím průniky geometrických "siločár", zatímco Gross ji evokoval vizemi destrukce a znepokojivých alchymických syntéz architektonicko-figurativních tvarů. Gross si i v poválečných desetiletích dokázal kontinuálně budovat a proponovat svou poetiku a tvarosloví, citlivější Hudeček po mnohaleté césuře znovu vyvstal až koncem šedesátých let jako umělec výsostně obrozený, znovunalezený v nečekaném ohlasu nastupujícího op artu, v geometrizujícím a dynamickém uchopení barevných spekter?

Ač slovo "kultovní" zaplevelilo náš současný výrazový rejstřík, lze jej v oproštěném a poměrně přesném smyslu použít pro tvorbu Skupiny 42 i jejích jednotlivých příslušníků. Tento výtvarný fenomén totiž nachází své moderní i postmoderní vyznavače i napodobitele, a to i mezi nejmladší výtvarnou generací. Je chvályhodné, že právě Galerie hl.m. Prahy se tvorbě této skupiny ve svém výstavním programu průběžně věnuje; její retrospektivu uspořádala ve stejných prostorách před několika lety a zcela nedávno ji připomněla též na výstavě v Domě U Zlatého prstenu.

JAROSLAV VANČA