číslo 18

vyšlo 24. 4. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Duben - měsíc Theo H. Florina

Životní foliant básníka, jehož jméno by nemělo být zapomenuto, pečetí dva jarní měsíce. Nedožil se v dubnu roku 1973 ani svých pětašedesátin, odešel měsíc před nimi. A že by se s    gratulacemi do Dolního Kubína, kde žil poslední dvacetiletí svého pohnutého života, sjelo jistě hodně těch, kteří ho potkali na své cestě! Pro některé to bylo setkání osudové, jaké se uděje jen mimořádně a zůstane v člověku jako zvláštní zrající dar, jehož cena léty vzrůstá. Patřím k   nim. Dnes, i když léta uplývají, cítím víc než kdy jindy, že jeho nezapomenutelně vlídná tvář a gesto nabídnutého přátelství ve mně setrvávají a nehasnou. Skutečně, u Florina šlo o víc než o pouhé seznámení s    člověkem, jehož zvučně znějící jméno se osudově vynořilo - a už zůstalo. U mne začalo opravdu nečekaným gestem, tady v Čechách dokonce v té době až nemyslitelným.

Ale pěkně po pořádku! Dva vzpomínkové záběry na Theo H. Florina (1908-1973) se mi vynořují jako expozice k   jeho portrétu. První - podzim 1967, jeviště dolnokubínského divadelního sálu. Přednáším básně amerických beatniků jako host Hviezdoslavova Kubína, slovenské obdoby našeho Wolkrova Prostějova, soutěže recitátorů. V Dolním Kubíně je národní básník Slováků pochován a zvláštní obřadnost setkání interpretů poezie v řeči nám tak blízké byla tu patrna na první pohled - či spíše poslech. Slyšet verše klasické slovenštiny, včetně Hviezdoslavových, bylo jako nořit se do podivně čarovných vodopádů jazyka, který tu nabízel úžasné perly svých pokladů. Když jsem dorecitoval báseň Gregoryho Corsa Manželství a za potlesku ubíral se do zákulisí, vběhl na scénu bělovlasý starý muž s    vizáží moudrého klauna a uprostřed jeviště mne objal a - slovensky to zní jinak a také to tam berou samozřejměji - mne pobozkal! Byl jsem zaskočen, překvapen, napůl dojat a napůl zmaten. Onoho muže jsem neznal a teprve za scénou se mně představil. "Žil jsem léta v Americe, mám básně o Potomaku, miluju Walta Whitmana, černošská blues" - to všechno ze sebe tento vzrušený starý pán chrlil; lecčemus jsem nerozuměl, podle jména jsem věděl jenom to, že patří k   zakladatelům festivalu a požívá zvláštní úcty. Že je i básníkem, to mi řekl až jeden z  mých kolegů - ale nepřednášel ho prý letos tady nikdo, své verše si nejraději říká sám.

Dva roky poté - momentka z  letní ulice ve Zvoleni: praží slunce, vyšli jsme si na prohlídku města, čeští hosté festivalu Štúrův Zvolen. Už je téměř rok po sovětské okupaci, Husák v dubnu onoho roku převzal moc, ale na národním výboru v obřadní síni visí stále až enormě velká fotografie usmívajícího se Dubčeka. Theo H. Florin je tam při audienci s    námi, a když vycházíme ze zvolenské radnice, bere mne pod paží a ptá se - "Máte můj Oheň na Potomaku?" Odpovídám záporně a on se přímo raketově vzdaluje, aby mi za pár minut přinesl dva exempláře sbírky básní vydané v nedaleké Bánské Bystrici. Přijímám jednu, tu, do které se mi podepíše, ale on horečně signuje i tu druhou a přidává ji se slovy - "Tu dejte tomu, koho máte rád a kdo má rád poezii." Dovídám se, že odskočil do blízkého knihkupectví a vykoupil tam všechno, co tam našel v regále, aby měl na podobná rozdávání. Dnes cítím, že to byl jeden z  podstatných okamžiků mého života. Jak poděkovat?

Milý Theo, je tomu už 33 let, co jste odešel a vzpomínají na Vás už asi převážně jenom ti, jimž máte stále co říci. Já sám jsem teď o řadu let starší nežli Vy tenkrát. Oheň na Potomacu při psaní těchto řádků leží přede mnou otevřený, vyčítám si, že jsem se neodvážil mluvit s Vámi o věcech důležitých a pro Vás asi přirozených, jako je potřeba obdarovat druhého člověka sama sebou. A umět prodloužit tu radost o další článek řetězu. Tuším také, že Váš zájem o mne byl vyvolán také Corsovými verši, kterými jsem tenkrát v Dolním Kubíně končil. Střídavě jsem akcentoval významové celky jediného verše. Mluvilo Vám to asi z  duše. Vždyť jste tomu, o čem byla řeč, v životě dokázal vtisknout řád a smysl vlastního konání:

člověk chráněný člověkem před člověkem - to je láska!
člověk chráněný člověkem před člověkem - to je láska!
člověk chráněný člověkem před člověkem - to je láska!
člověk chráněný člověkem před člověkem - to je láska!

Připisuji už po léta tento slogan k   autogramům, uvádím ho jako své životní heslo v anketách. Je spojené s    Vámi. Kdo chránil Vás, když si pro Vás přišli při zatýkání na prahu let padesátých? Koho jste ve vězení láskyplně oslovoval, v duchu i veřejně? Vím, že jste ani v žalářní cele nedovedl být jiný, než jakého jsme Vás znali my, kdož jsme Vás stačili ještě v posledních letech potkat. Třetinu života jste se toulal světem: 1934-40 Paříž, pak přes Marseille rychlý odsun před nacisty a ze Španělska a Portugalska na dalších pět let do Londýna. Po válce opět Paříž, to už jako československý diplomat, pak Amerika. Všude jste působil jako neúnavný editor časopisů a příležitostných publikací, propagátor slovenské kultury, organizátor přednášek nebo rozhlasový komentátor. Návrat domů až v roce 1948, do funkce osobního tajemníka ministra zahraničí Vlada Clementise a jako "ocenění" za tuto službu tři roky vyšetřovací vazby naprosto nezákonné jenom proto, že jste - sám nekomunista - nikdy nezpochybnil přátelství s komunistickým politikem datující se z  poloviny třicátých let.

Po propuštění návrat na rodnou Oravu, roku 1957 rehabilitace, rok poté odchod do důchodu. A jako dar svému rodnému městu Váš uskutečněný sen - setkávat se v Dolním Kubíně každoročně v doteku Hviezdoslavovy památky a přednášet poezii. Tak se tam děje od roku 1954. Nezapomenutelně mně utkvívá v paměti setkání na zápraží Vašeho srubového domu nedaleko centra Dolního Kubína v roce, kdy už Vás nebylo. Vedl je Ernest Weidler, teoretik slovenského přednesu, dnes věhlasný rozhlasový komentátor, stáli jsme blízko sebe a nebyli schopni slova - panovalo až nesnesitelné ticho, všichni jsme čekali, kdy ze dveří roubeného stavení vystoupí usměvavě vervní bělovlasý klaun. Jen s těžko potlačovaným dojetím mohlo pietní zastavení v domě, který je dnes Florinovým muzeem, začít  Před dvěma lety dovršily Hviezdoslavovy Kubíny festivalovou jubilejní padesátku a stále pokračují.

Je na čase ocitovat z  básní Theo H. Florina (iniciála uprostřed je symbolickou zkratkou Florinova občanského jména Herkel) - je to lyrika výsostně intimní a pokusím se ji šetrně převést do češtiny byly doby, kdy toho nebylo zapotřebí, ale snad to jeho křehkým textům z  poslední sbírky Na kamenech času (1973) neublíží. V cizině byl doma a doma je cizí, to jsou úvodní verše básně Ahasver lapidárně glosující jeho osud. Nejlepší léta zpitý polibky a pomalovaný štěstím prožil jako tulák světovými metropolemi a bledý samotář dnes s    rozkvetlými vlasy v starobylém rodném hnízdě ukrývá život do kamení. Výstižně to o něm napsal Ján Kamenistý, jeden ze současných slovenských znalců a propagátorů jeho poezie: Zoufalství ve francouzské a anglické vnitřní samotě mu dávalo křídla. Zoufalství doma mu je polámalo. Nespravedlnost, která ho postihla, ho osudově poznamenala. Psychicky i fyzicky. Až do konce života působil navenek jako člověk rozšafný, zdánlivě vyrovnaný a klidný, ale vnitřně byl zlomený, až zoufalý. V sadě posledních básní je to mnohokrát doloženo. Neubráním se při listování jeho poezií, zejména tou z  konečných let, srovnáním jeho zádumčivě metaforické symboliky s    básněmi F. G. Lorky, emblematicky protkané náznaky a jinotaji.

Duben

Duben je můj měsíc, strašlivě rozblázněný,
zahlcen mračny a s blankytem zbrázděným.

Nepamatuju si výkřik matky, když mne rodila,
jen něco i temného míhá se mi v očích.

Samota. Zármutek. Bez lásky. Bez krásy.
Můj život za stálého obelhávání. S bolestí v páteři.

Nikdy sám svůj. Prodávaný jak otrok z  Lybie.
Tvář zrytá brázdami mou samotou ubíhá.

A jsem jak mrtvý už, nevnímám tanec hvězd.
Zahlcen mračny a bláznivý - jak dubnový čas.            

(přeložil M. K.)

Florinův život byl vkomponován do dějin v době, kdy se ještě zdaleka nedal dohlédnout čas pádu komunistické totality. Tichý nářek opuštěného muže, toužícího objímat, k nám doléhá z  jeho básní jako svědectví i memento. Bylo by na čase také českému čtenáři nabídnout poutnickou hůl poezie slovenského Ahasvera.

MIREK KOVÁŘÍK

Autor připravuje pro Český rozhlas 2 - Praha pořady Poetické nokturno a Zelené peří