číslo 18 |
|
vyšlo 24. 4. 2006 Jak to vidí |
|
Jan Špáta, ZKRAJE TÝDNE O stárnutí Včera mě v ordinaci lékaře oslovila bývalá spolupracovnice v mém věku, asi bych ji byl nepoznal: "jé, to je pan Špáta, já jsem vás nemohla poznat - všichni holt stárneme," dodala povzbudivě. Vždy si v této roční době uvědomuju, jak nám jaro nemilosrdně nastavuje zrcadlo. Je víc světla, než bylo v milosrdně setmělé zimě, naše vetchozraké oči vidí vše ostřeji a generace středňáků, z ješitnosti nenosící potřebné brýle, při jarní inventuře zoufale zjišťuje, jak na tom se svým chátrajícím tělíčkem a pomačkaným ksichtíkem je. Polštáře špeku na bílé pokožce nás nepříjemně usvědčují ze zimního obžerství, kůže, v létě nadmíru opalovaná, teď vypadá jako krajina po záplavách, vráskami zbrázděný obličej připomíná katalog dermatologických vad. Při česání optimisticky doufáme, že počet vypadaných vlasů je menší než dvě stě povolených. Když si pak nemůžeme vzpomenout na jméno člověka, s kterým jsme seděli dvacet let v kanceláři, odevzdaně připustíme, že stárneme. Zdá se mi, že stárnutí a s ním spojené děje a jevy jsou jedním z největších trápení, která člověka na jeho pouti životem potkávají. Připravují ho o krásu a nesmrtelnost mládí, často o tolik potřebné, nezbytné sebevědomí, nezřídka ho odsuzují ke vztahové opuštěnosti, nevybíravě vytlačují ze společnosti výkonných a úspěšných a dělají z něj kandidáta na nesčíslné množství neduhů a chorob, které mu jsou neúprosnou statistickou pravděpodobností předurčeny. Nejlíp se stárne těm, kteří jsou spolu dennodenně. Proces vzájemného stárnutí je pro ně nepostřehnutelný, jejich občas spatření vrstevníci se jim ale zdají žalostně zchátralí - neuvědomují si ovšem, že stejně zestárlí se jeví i oni jim. Moudře do života vybavení mi vždy připadají ti, kteří darem shůry či vlastním přičiněním mají sami sebe rádi, přijímají se přirozeně a sebevědomě takoví, jakými jsou, čímž stejnou mírou laskavé tolerance obšťastňují a od všelijakých zábran a komplexů osvobozují i bližní ve svém okolí. Ti šťastnější z nás, zocelení nerovnými, ale tu a tam i vítěznými zápasy se stárnutím, se dožijí stáří. To se může jevit, zvláště citlivějším a zranitelnějším lidem, kteří se během života cvičili v sebereflexi, pokořující. Těžký je hlavně přechod ze světa sebevědomě tržního chování a vztahové rovnocennosti do fáze zdánlivě bezmocného, o vše ochuzeného, na soucitu ostatních závislého stáří. V něm ale dříve preferované hodnoty mládí a středního věku milosrdně ustupují do pozadí a jejich ztráta už nepůsobí takovou bolest. Smíření se a přijmutí zdánlivě trudné reality stáří může statečným jedincům přinést překvapivě znovu naději, nastolit v jejich životě jiné preference v žebříčku hodnot a tím i přispět k relativně šťastnému životu. |