číslo 18

vyšlo 24. 4. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

O čem se ve slušné společnosti nemluví

Jsou věci, o kterých se ve slušné společnosti nemluví. O trávení, o osobní hygieně, o spodním prádle. Ne, že bychom o tom neměli co říci, ale bůhví k čemu bychom došli, co by z toho vyplynulo. Už dávno mám chuť si udělat seznam takových věcí, o kterých se ve slušné společnosti nemluví. O tom, co Češi dělali Němcům po válce. O podílu Václava Klause na divoké privatizaci. Co se vlastně stalo v roce 1989. O tom, proč se nesmí říkat cikáni a jestli se chtějí Romové civilizovat (ne asimilovat, ale civilizovat). O tom, jestli máme zlodějnu v národní povaze. O tom, jestli každá revoluce znamená jenom znovurozkradení národního či státního majetku. Ne že bychom o tom neměli co říci, ale bůhví k čemu bychom došli! A tak se o těch věcech ve slušné společnosti prostě nemluví.

Nemělo by se mluvit ani o tom, kdo ten majetek rozkradl. I když se to ví. Ale nemluví se o tom. Všiml jsem si, jak pečlivě se vyhýbají novináři období devadesátých let. Při nedávném komentování aféry kolem banky IPB, Nomury, ČSOB a kdo všechno se toho procesu účastnil! Rozhodující většina pisatelů začínala své úvahy kolem roku 2000. Jako bychom se všichni právě narodili, v roce 2000. To, co bylo předtím, se nepočítá. O tom se ve slušné společnosti nemluví. A přece se tehdy, v devadesátých letech, nejvíc kradlo. Mluví se o vyrovnání Nomury se státem, o jakémsi nároku Nomury na finanční injekce: když ti ostatní dostali, tak my taky... Že však už tehdy byla banka prázdná a kdo odešel s penězi, o tom se mlčí. Proč asi? Protože o tom se ve slušné společnosti nemluví.

Američani si vymysleli takovou chytrou věc: politickou korektnost. To, o čem nechtějí mluvit, není prostě politicky korektní. Když to někdo poruší, jsou za to i různé postihy, ale hlavně vytváří se velký tlak na ty, kdo by se chtěli odvážit o těch věcech mluvit. O tom, že mají muzeum holocaustu, ale ne muzeum otrokářství. O černoších vůbec, protože už se jim nesmí říkat ani Afroameričané, ale nějak jinak. A tak dále.

Nemusíme se ani od Američanů učit jejich pokrytectví (nechtějí nám zrušit víza, protože ještě neplníme jejich kritéria a jejich kritéria neplníme tím, že ještě příliš mnoho žadatelů nemůže bohužel dostat jejich víza, protože neplníme jejich kritéria, a tak dále) a stejně nám to dobře jde i bez zavedení politické korektnosti, či spíše nekorektnosti. O některých věcech prostě nemluvíme a hotovo.

Nemluvíme o zlodějích, protože se je bojíme jmenovat. Máme strach se ozvat, protože by nám to boháči, dříve zloději, mohli zavařit. Lidová moudrost říká, že jestli má někdo v této poměrně mladé společnosti vlastní miliardy, musí to být zloděj, a v případě, že to není zloděj, pak je špatný celý systém, který tu panuje. Nemluvíme o kumpánech zlodějů, protože jsou z nich vlivní politici a ti by nám to mohli také zavařit. Tohle všechno se dá pochopit, lidská povaha je slabá. Ale mám podezření, že o některých věcech nemluvíme, protože o nich málo přemýšlíme. A zahrnujeme je prostě bez přemýšlení do skupiny věcí, o kterých se ve slušné společnosti nemluví.

K takovým věcem patří instituce, tradičně existující a fungující, jejichž povaha se však nebetyčně změnila a my jsme si toho nevšimli. Chodíme k volbám a stále se tváříme důležitě a zainteresovaně. Opravdu věříte tomu, že váš hlas něco ovlivní? Jako náměsíčníci mi připadají lidé, kteří vážně zírají na sloupečky průzkumů veřejného mínění a moudře pokyvují hlavou, jak to asi všechno dopadne? Televizní moderátoři vedou hlubokomyslné úvahy a debatují s kandidáty na příští post v parlamentu nebo ve vládě. Instituce voleb je záminkou k manipulaci od lidí, kterým jde pouze o znovurozdělení výnosných míst a s nimi souvisejících kšeftů. Nebylo by lepší o tom nemluvit? Ono by to pak mohlo vypadat, že všichni politici jsou - s prominutím - gauneři a slušný člověk mezi nimi už neexistuje. A navíc: abychom mohli uvažovat o jiné metodě řízení společnosti a výběru lidí k tomuto řízení způsobilých (například v malých samosprávných celcích a s větším podílem duchovní elity), museli bychom docílit, aby volby bojkotovali všichni, nebo aspoň většina. To se nám nepodaří, tak raději o tom nemluvit.

Nemluví se o věcech, které je zapotřebí posuzovat z gruntu. Od kořene, to se jen tak někdo neodváží. Kdo se například naposled zamyslel nad tím, jaký rozpor ve společnosti vzniká obrovským posunem, který zaznamenala instituce práce? V době, kdy všechny síly vědy a techniky jsou nasměrovány na zdokonalování technologií, snižování produktivity práce a tím i na snižování počtu potřebných zaměstnanců kdekoliv, je zároveň na člověku požadováno, aby pracoval, jinak umře hladem! Cožpak společnost řídí hlupáci, kteří toto nejsou schopni vnímat? Čím dál víc lidí hledá práci a čím dál víc jich trpí nejistotou, jestli si práci udrží. Vývoj technologií je nesmírně úspěšný...

Musím se k něčemu přiznat. Věci, o kterých se nemluví, jsem viděl vždycky kolem sebe. Abych se s nimi vyrovnal, volil jsem při psaní o nich polohu nevážnou, zábavnou. Halil jsem je do ironie a vtipu. Počínal jsem si podobně jako známý americký duchaplný sloupkař a fejetonista Art Buchwald, který mi byl do jisté míry vzorem. Art Buchwald, osmdesátiletý, teď leží v jednom americkém hospicu a rozhodl se, že už tam zůstane. Mohl by chodit na dialýzu s ledvinami, ale už nechce. Možná že umře dřív, než vyjde tento článek, nevím. Ale v posledních dnech ještě pořád dál pokračuje v tom, co dělal doposud. Napsal sloupek o tom, jak se mu v hospicu líbí a že je to krásné místo. Asi je to i pravda a ukazuje tím i svou statečnost, ale hlavně mu jde o to dělat si dál žerty.

Myslím si, že tady se trochu s Artem Buchwaldem rozcházíme. Je na čase přestat žertovat a začít brát život vážně. Je příliš mnoho věcí, které vyžadují neodkladné řešení. A příliš mnoho lidí, kteří náš sklon k legráckám zneužívají a přejí si, abychom se jenom dobře bavili, zatímco oni budou tiše krást z našich kapes. Musíme prostě už začít mluvit vážně o vážných věcech.

Ale čím začít?