číslo 19

vyšlo 2. 5. 2006

Navštivte

Indián a sestřička nenašli společnou cestu

Titul Indián a sestřička debutujícího Dana Wlodarczyka je filmem dobrých úmyslů a sympatické opravdovosti. Mezi více či méně brutálním a občas i křečovitě násilným humorem (některých) domácích snímků o současných mladých lidech působí jako úlevné vydechnutí. O to větší škoda, že ušlechtilé záměry se tvůrcům nepodařilo plně přetavit do silného filmového tvaru a místy mu chybí i spolehlivost profesionálně odvedeného řemesla. Snímek působí jako trochu váhavá, spíše amatérská výpověď o obtížném prosazování práva na "jinakost". Slovo amatérská lze zároveň chápat v   pozitivním i kritickém smyslu: na jedné straně právě tato "nemytá a nečesaná" syrovost dojímá, na straně druhé snímku ubírá na přesvědčivosti.

Především tu chybí dobře vystavěný příběh, na nějž je zpočátku slibně zaděláno a který od něj tedy očekáváme, možná ovlivněni starými dobrými milostnými romancemi počínaje nesmrtelnou love story veronských milenců. V   nich totiž - současně s dramaty znepřátelených rodů, národností, sociálních a jiných odlišností, či spíš nad nimi, vždy vystupuje v hlavní roli láska. Mladí milenci ve filmu Indián a sestřička na ni jaksi nemají dost času; každý se totiž ve své komunitě potýká s vlastními problémy i s potížemi, které mu působí rodová příslušnost. Platí to pro protagonistu (Tomáš Masopust) se zálibou v indiánském způsobu života, která mu znesnadňuje život uvnitř i navenek, i pro romskou dívku (Denisa Demeterová), která se těžko srovnává se zákonitostmi své rozvětvené rodiny a rodu vůbec, s  otcovou nemocí i se složitým prosazováním identity ve většinové společnosti. Pokud jim zbývá čas na sebe, řeší hlavně důsledky konfliktů odjinud. Navíc si autoři poněkud usnadnili práci, když situovali hlavního hrdinu do "indiánského", tedy svým způsobem také výlučného prostředí, ale zároveň dost přesvědčivě nemotivovali, proč tedy tito dva, svým způsobem osamělci, nenajdou společnou cestu.

Tvůrci sledují své hrdiny jakoby zvenčí, neumožní jim procítit a prožít silný vztah. Děj rozdrobují mezi epizodní figury a vedlejší dějové motivy filmu; je příznačné, že právě ty vzbuzují větší pozornost než počínání hlavních postav (hrdinčin bratr a zejména otec - mimochodem, neherec Ladislav Goral v této roli podal věrohodný výkon). Zpočátku sympaticky exponovaný příběh ztrácí spád, počínání protagonistů přestane být zajímavé a začne působit už jen bizarně, což platí i pro dramatické scény (vzájemná střetnutí příslušníků jednotlivých společenství), divák zůstává v nejistotě o jejich motivech. Děj plyne do ztracena - možná právě ve chvíli, kdy by měl vrcholit.

Danu Wlodarczykovi ovšem nelze upřít nejen výše zmíněné dobré úmysly, ale ani smysl pro poetičnost okamžiku, schopnost navodit podmanivou atmosféru a vkusnou uměřenost. Na poctivý začátek to je snad dost, na dobrý film dosud málo.

AGÁTA PILÁTOVÁ