číslo 19

vyšlo 2. 5. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Pohádkové bytosti prostupují Tetínem

Strašidlo Snadabra, hastrman Tatránek, poustevník Ivan, sv. Ludmila i další historické, bájné či pohádkové bytosti prostupují pověstmi Tetína, obce, která patří ke kořenům našich českých dějin. Historická fakta i lidové pověsti tohoto místa sbírá a zpracovává historička Jana Brajerová, která o své práci vyprávěla v   Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha. Tetín je jejím rodištěm a domovem, kam se vrací pro potěchu v   těžkých dobách, a kde nachází inspiraci pro svou práci. Okolní příroda jakoby zpřítomňovala dobro, krásno i ušlechtilost ducha tohoto místa. Právě proto věnuje Tetínu mnoho svého času, úsilí a energie, aby obohatila jeho současnost i budoucnost.

Jak se vám podařilo po revoluci shromáždit prostředky na opravu tetínského kostela sv. Ludmily, kde dnes organizujete koncerty?
Nejmladší tetínský kostel byl čtyřicet let uzavřen, nemohly se tam konat žádné bohoslužby, měl velice špatnou střechu, zatékalo tam ze všech stran. A přitom je to kostel hezký a památný; odehrávala se v něm řada významných událostí. Toužila jsem obnovit jeho historii, památnost a slávu a tak jsme v roce 1990 založili Nadaci na záchranu kostela sv. Ludmily. Tvořili ji František Malý, Jana Zimová, Eduard Čapla a já. Vyhlásili jsme celostátní sbírku a po velikém úsilí se nám podařilo shromáždit více než 1 600 000 korun. Kostel jsme díky tomu nejen opravili, ale mohli jsme obnovit také tamní varhany, zrekonstruovat faru i okna kostela sv. Jana Nepomuckého. Od začátku jsem chtěla v opraveném kostele pořádat koncerty vážné hudby a zvát přední představitele našeho hudebního světa. To se zatím daří: uskutečnilo se už dvacet koncertů, na kterých vystoupili například členové Evropského orchestru, sólisté Státní opery, Jan Riedlbauch, Jaroslav Svěcený, soubor Davida Ebena, páter Kusý a mnozí další.

Už v roce 1988 jste v Tetíně odhalila pamětní desku spisovateli Václavu Vojáčkovi, kdo to byl?
Středoškolský profesor, který vystudoval filozofii a práva a věnoval se výchově a vzdělávání české mládeže. Překládal texty především z antické literatury, dále z    francouzštiny, španělštiny a ruštiny; psal nejrůznější drobné publikace a skripta. Pamětní deskou jsem chtěla připomenout jeho osobnost, o které se málo ví. Za svou snahu jsem byla pozvána k výslechu na státní bezpečnost, abych vysvětlila, proč se věnuji spisovateli z    buržoazní rodiny? Pro mě bylo ale důležité, že jsem v berounském archivu našla záznam s  přáním Václava Vojáčka, aby Tetín měl svoje vlastní muzeum. Dnes jsem ráda, že se nám ho podařilo otevřít.

Tetínské muzeum bylo otevřeno v říjnu 2002. Jaké exponáty jste do něj shromáždili?
Přála jsem si mít v   muzeu to, co jinde není. Udělala jsem scénář a podle něj jsem sbírala materiál celých deset let. Ukázky tetínských vykopávek prokazují dávnou historii místa a je zřejmé, že k Tetínu patří nejenom staří Slované, ale také Keltové. Od nejrůznějších jednotlivců se mi podařilo shromáždit obrovskou sedmdesátikilovou krabici vykopávek. Neuměla jsem je popsat, protože nejsem archeolog, ale významně mi pomohl docent Petr Sommer z Akademie věd a dnes máme v muzeu vykopávky vystavené a popsané. Chtěla jsem ovšem ukázat také nějaké celky, například nádoby, džbánky nebo cokoli jiného, a tak jsem v   Národním muzeu nechala udělat několik kopií tetínských nálezů.

Pro další věci do tetínského muzea jste jela do zahraničí, co jste si přivezla?
Studovala jsem v   archivech Bavorska, Polska, Slovenska a zajela i do Vídně. Toužila jsem vystavit různé písemné doklady, například o tom, jak Karel IV. koupil Tetín. Ve Vídni jsem proto dvakrát přespala na nádraží, abych nakonec získala pečetě ke smlouvě o koupi Tetína. Kromě toho si návštěvníci mohou v muzeu prohlédnout maketu tetínského hradiště, obrázky a popisy všech tetínských sakrálních staveb a dočtou se i podrobnosti o pobytu kněžny Ludmily na Tetíně, dále uvidí doklady o křesťanství, o všech třech tetínských hradech i o škole, která je zde už třista let. Vystavili jsme i doklady o vzniku písničky Nad Berounkou pod Tetínem, která se v   současnosti hraje každou celou hodinu na tetínské návsi; je totiž součástí tamních hodin umístěných v   průčelí zámku.

Představujete v   muzeu také okolní přírodu a spádové obce Tetína?
Ano. Tetín má čtyři spádové obce, které jsou zajímavé: například Tobolka měla už v 11. století klášter; známé a krásné místo je Koda a nesmím zapomenout ani na Koledník, kde bývala takzvaná flusárna, čili výrobna tekutého mýdla. Návštěvníky v muzeu nezatěžujeme mnoha texty, snažila jsem se shromáždit spíš různé doklady o historii.

Kromě historických publikací jste napsala knížku pověstí Tetín v   proměnách času. Kde jste hledala náměty?
Chtěla jsem ukázat poezii všedního dne krásného Tetína, zapsat vzpomínky z    mládí a oživit postavy, které mě zaujaly z vyprávění. Když jsem byla dítě, maminka nám často četla a vyprávěla. Nejraději jsme měli její "čtení z hlavy", když vyprávěla o tom, co prožila nebo slyšela. Zařadila jsem do knížky i pověst o bájné kněžně Tetě, protože je s  ní Tetín obvykle spojován. Všechny ostatní pověsti mají pravdivé jádro, jsou jen oblečeny do svátečního šatu, aby si je mohli přečíst ti, kteří taková vyprávění nezažili. Napsala jsem knížku také na oslavu krásy českého jazyka, protože i ten k Tetínu velice patří.

Je pravda, že Tetín měl svého hastrmana Tatránka?
Naše chalupa stojí na konci obce nad řekou Berounkou a moje babička vždy tvrdila, že k nám chodil hastrman. I když jsme vyprávění o něm jako děti rády poslouchaly, vyslovovaly jsme podezření, že si vymýšlí, že přece hastrmani nejsou. Babička se na nás vždycky přísně podívala, zaklepala na stůl a řekla: "Jak bych si to, děti, dovolila, vždyť znám desatero a nemohu tedy lhát!" Říkala jsem si, že taková věta možná stojí za zaznamenání, protože dnešní děti desatero zpravidla neznají a myslím, že se jím už málokdo řídí?

A jak to bylo se strašidlem Snadabra?
Na Tetíně je velice známá jeskyně Turská maštal. Vchod do ní byl těžko přístupný, člověk se musel brodit bahnem a lézt po čtyřech, ale to místo jsme milovali, protože tam byly různé škeble, ptáci, háďátka, ale především nás fascinovalo světlo, které se prodíralo skulinami skály a vytvářelo velice krásné barevné obrazce. Lézt do jeskyně však bylo hodně nebezpečné a domů jsme vždycky chodili zablácení až po vlasy. Maminka nás chtěla postrašit a tak říkala: "Už tam nikdy nelezte, nebo vás odnese hubené strašidlo Snadabra." Tenkrát jsme ale ještě nevěděli, že snadabra znamená lakomec?

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ