číslo 19

vyšlo 2. 5. 2006

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Velikonoční nadílka stanice Vltava

Letošní Velikonoce zahájil Český rozhlas 3 - Vltava už večer na Škaredou středu, a to přirozeně - křesťanskožidovsky. Nejdříve jsme v rámci pravidelného cyklu vážné hudby Akademie vyslechli pásmo E. Ociskové Velikonoce s  Janem Jakubem Rybou v režii M. Jahodové. Kolik jsme toho svého času slýchávali a četli o tzv. lidovosti umění! Kdyby nevadilo ideologicky, mohlo být Rybovo dílo vzorem! Skládal hudbu, které nejenom rozuměly široké masy, ale kterou mohli provozovat i nepříliš cvičení hudebníci. Hudební pasáže střídal Josef Somr skvěle přednášenými a nádhernou češtinou psanými pasážemi z Rybovy posmrtně vydané knihy Počáteční a všeobecní základové k umění hudebnímu (1817). Naivistické osvícenství je tu spojeno s  křesťanskou pokorou, za kterou jen zasvěcení cítili tragedii zmařených ambicí geniálního tvůrce, božsky nadaného nejenom hudebně, ale i literárně.

Židovské téma reprezentoval Judaismus z cyklu Ismy po česku. Fonodokumentaristka L. Jaklová dokázala už volbou partnerů podat velice diferencovaný obraz myšlenkového světa, který je na jedné straně víc než jenom náboženství - vždyť přes dvě tisíciletí udržel identitu národa rozptýleného v   diaspoře - a na druhé straně je již dávno velice vnitřně diferencován, srovnatelně s  křesťanstvím. Lze si představit paradoxnějšího člověka než je pravnuk Trockého jako ortodoxní žid v Izraeli? Stejně jako křesťanství i judaismus absorboval osvícenství, po holocaustu se ten český stejně musel vyrovnat i s tou totalitou, pro kterou pravou vírou je jen atheismus. Jediná námitka: ne vždy bylo jasné, že nacistům byl judaismus i s  jeho halachickými problémy lhostejný. Norimberským zákonům nešlo o víru, ale o "rasu", neoficiálně pak především o peníze, o které šlo hned po Mnichovu i českým antisemitům.

Když jsme 14. 3. na Vltavě poslouchali Ruskovu novou inscenaci Bergmanovy Malby na dřevě, mohli jsme jen s  lítostí vzpomenout její české rozhlasové premiéry z roku 1966. Jejímu tvůrci Josefu Henkemu, který pět dní nato (19. 3.) zemřel, se totalitní režim pomstil za posrpnovou vzpurnost také tím, že jeho dílo nechal smazat. Režisér ale bohudík totalitu přežil, a tak jsme mohli na téže stanici k beckettovskému výročí (13. 4.) slyšet jeho interpretaci Žhnoucího popela (1991), rozhlasové hry zvláštního osudu: bývá občas hrána i v   divadlech, ale dle závěti svého autora pouze "rozhlasově" - herci musí být od publika odděleni neprůhlednou oponou. Dramatikovi záleželo na rozhlasové intencionalitě jeho díla a obával se, že posun z jedné funkční oblasti (fonografie) do druhé (divadla) by je mohl vážně poškodit, protože divák by nebyl udržován v potřebné vizuální nejistotě ohledně vedlejších postav.

Ničení tvorby zavržených naštěstí nebylo úplně důsledné: na Bílou sobotu odpoledne jsme v   cyklu Rozhlasové jeviště mohli na ČRo 3 slyšet i opačný režisérův pokus (z    roku 1970) fonografickými prostředky interpretovat hru jednoznačně určenou skutečnému divadelnímu jevišti. Sheridanova Škola pomluv (1777) je brilantní komedií mravů, která se rozhlasu vzpírá už svým vysokým počtem postav, chrlících bleskurychle své repliky jedna přes druhou. Známí herci dokázali ovšem tento handicap do značné míry vyrovnat, zvláště pro starší posluchače, kteří mají mladé hlasy Felixe le Breux, Ladislava Boháče, Jany Dítětové či Růženy Merunkové ve zvukové paměti. (Fatální je, že naivku Marii hrála tehdy Jaroslava Pokorná, která před dvěma měsíci získala Radokovu cenu za roli pubertální Helenky v Ibsenově Divoké kachně). Dokud se děj drží v mezích "konverzačky", je stále ještě dobře. Když ale nastoupí postupy komedie situační (schovávání postav tu za paraván, tu do kabinetu, jejich vykukování, vytlačování ze dveří, strkanice) ztrácíme místy přehled, tím spíš, že jakkoli je hra klasická, notoricky známá není. Ani občasná dezorientace posluchače však nemůže nic změnit na "šumném zážitku" z perlivé salonní komedie, ze zurčícíchkaskád duchaplností, bonmotů a vtipných zlomyslností, kongeniálně přetlumočených naším "wildeovským překladatelem" J. Z. Novákem. Potřebnou atmosféru dokázal režisér navodit už zcizujícím ohlášením, ve kterém se pár hlasatelů hádá a překřikuje, a ve strhujícím tempu ji udržel až do analogického odhlášení. Popustit napjaté pozornosti jsme mohli pouze v   hudebních mezihrách z G. F. Händela, který sice nebyl přímo Sheridanovým současníkem, ale shodou okolností nám připomněl právě dobu, po kterou ležela nahrávka bez naděje na reprízu v rozhlasovém archivu: byl to úryvek, užívaný denně jako znělka jednoho z    pořadů Svobodné Evropy.