číslo 19

vyšlo 2. 5. 2006

Titulní rozhovor

Maxim Šostakovič, dirigent

Vracíte se do některé jiné země tak často jako do Česka?

Ano, to je pravda, jsem v Praze skutečně častěji než jinde. Jezdím sem rád, vaše země mi je blízká, je mi také blízké to, co prožil český národ. My Rusové i vy Češi máme společné zkušenosti s  totalitními režimy. Snad mi rozumíte, cítím to tak; jsme s  vaším národem přátelé v neštěstí. Rád bych vykonal co nejvíc, abych tuto blízkost ještě zdůraznil. Především bych u vás chtěl přibližoval hudbu svého otce, protože podle mne právě v   ní je spousta takových momentů, které se vyjadřují k tragickým okamžikům minulé doby. A váš národ tomu dobře rozumí.

Připravujete v Česku i významnou nahrávku.

Kromě toho, že tu rád diriguji, už víc než deset let také pracujeme s  orchestrem FOK na mimořádném, pro mne velmi důležitém projektu: na nahrávkách všech symfonií Dmitrije Šostakoviče, které vyjdou na CD. Komplet vznikal postupně v průběhu koncertů a už předem z něj mám velkou radost. Letos v březnu jsme nahrávání dokončili, když jsme uvedli a nahráli druhou a desátou symfonii. Celé by to mělo vyjít na podzim. Bude na to vhodná doba, protože v   září vzpomeneme stého výročí narození mého otce a já jsem rád, že se podařilo projekt dokončit právě k tomuto velkému svátku. Cítím také velké uspokojení z výkonu Pražských symfoniků, kterých si vážím. Během let spolupráce s  tímto tělesem jsem se přesvědčil, že je to kvalitní orchestr s hlubokým citem pro hudbu a velkým pochopením pro Šostakoviče.

Už vám někdy vyšla podobně rozsáhlá nahrávka?

Ne, tohle je první komplet tohoto druhu, také proto z něj mám radost. Hodně se mi líbí i způsob vzniku - skutečnost, že jde o živé nahrávky z koncertů. Mám to tak mnohem raději, než když deska vzniká ve studiu.

Vy ale do Prahy přijedete ještě dřív, než se uskuteční prezentace kompletu - už koncem května...

Vracím se, protože budu v neděli 28. května dirigovat na letošním Pražském jaru otcův Koncert pro violoncello a orchestr a 5. symfonii. Opět s  orchestrem FOK. Moc se na to těším, účinkovat na Pražském jaru je pro mne radost.

Šostakovičova hudba vznikala ve 20. století. Někteří posluchači se soudobé či vůbec "moderní" hudby trochu bojí, což ale nikdy neplatilo pro Šostakoviče. Publikum ho vždy přijímalo s  porozuměním a zájem o jeho tvorbu trvá nepřetržitě. Jinými slovy: obecenstvo, které ve svém vnímání "došlo" sotva k romantikům, přijímá hudbu vašeho otce bez problémů, ba s  nadšením. Čím to podle vás je?

Šostakovič, stejně jako jiní velcí umělci - a netýká se to jen muzikantů -, zpracovával závažná a zároveň věčná témata, s  nimiž může publikum souznít. Přidával k nim své vlastní podněty, myšlenky a názory a dělal to moderně a zároveň přístupně. Hlavním tématem skladeb mého otce je zápas dobra se zlem, který nikdy nekončí. A boj dobra se zlem je jak známo věčný, vždycky existoval, existuje a bude pořád trvat. Projevuje se v   různých podobách, známe jej a prožíváme všichni. Proto je hudba mého otce lidem blízká - prostě jí rozumějí. Dokáže člověka podpořit a povzbudit, když se trápí, když je smutný, když mu někdo ubližuje. Ale umí se přidat i k lidskému štěstí, rozmnožit je, snad i vytvořit. Udělat lidem radost. Dá se tedy říct, že v té hudbě je všechno. Kdo umí naslouchat, najde v   ní radosti, vášně, vnitřní zápasy. A samozřejmě také tempo a rytmus doby.

Jak se vám podařilo v 80. letech odjet ze Sovětského svazu?

Bylo to poměrně prosté, na pozvání jsem odjel dirigovat do Německa a zpátky se už nevrátil. Jel jsem tenkrát se synem a nijak se předem na emigraci nepřipravoval, rozhodnutí padlo až v průběhu pobytu v zahraničí. Pravda, zabýval jsem se myšlenkou na odchod ze Sovětského svazu už delší dobu, ale dokud byl otec naživu, samozřejmě jsem věděl, že nemohu odjet ze země. Uškodil bych mu politicky a taky mu osobně ublížil. Když zemřel, nic už mi nebránilo - se svou první ženou jsem se rozešel dlouho předtím -, všechno bylo snazší.

Ve světě i u nás jste se nejvíc proslavil jako znalec a propagátor hudby svého otce. Dirigujete jeho symfonická i operní díla. Ale máte jistě rád i skladby jiných komponistů. Jaké jsou vaše nejoblíbenější?

Samozřejmě, že nediriguji pouze díla Dmitrije Šostakoviče, s  tím bych ostatně jako šéf různých hudebních těles, která jsem řídil, ani nevystačil. A jakou hudbu mám nejraději? Obecně řečeno, vždycky dávám přednost té, která oslovuje mé srdce. Vůbec nejraději mám velké formy, to znamená především symfonie. Ty mě vždy lákají nejvíc. Podle mne velká symfonická hudba stále žije a pořád se vyvíjí. Zdá se mi, že dějinami hudby se vine zřetelná, krásná souvislá linie - jakýsi živý řetěz hudby: od Mozarta přes Beethovena a Brahmse, Čajkovského, Mahlera až k Šostakovičovi. A od něj povede do budoucnosti, k dalším muzikantům. Pořád se objevují nová jména, tvůrci, kteří toto symfonické dědictví rozvíjejí. Mám rád především tyto velké formy a na další díla se těším.

Loni jste se vrátil natrvalo do Ruska. Proč jste se rozhodl k návratu tak pozdě?

Nevím, jestli to bylo pozdě. Vrátil jsem se, když jsem pocítil tu potřebu. V Americe jsem se podruhé oženil, narodily se mi tam dvě děti. Nejdřív byly malé, ale postupně se vynořila otázka: jak to bude s  jejich vzděláváním, v jakém kulturním prostředí budou žít? Manželka i já jsme chtěli, aby naše děti dostaly opravdu ruské vzdělání, aby neztratily jazyk, cítily sounáležitost s  ruskou kulturou, hudbou, s  ruskou pravoslavnou církví. A právě tohle nás přivedlo zpátky do Ruska. Po pravdě řečeno, organizovala to moje žena, včetně škol, kam budou děti chodit.

Žijete v Petrohradě, zabydleli jste se tam?

Věřím, že ano. Nemám stálé angažmá, ale nedostatkem práce určitě nestrádám. A když jsem zmínil téma škola, musím dodat, že moje žena se zabývá velmi užitečnou věcí, a já ji v tom podporuji: je organizátorkou charitativních škol pro chudé děti. Zatím vznikly dvě, teď se staví už třetí. Zainteresovali jsme do toho také naše přátele, a myslím, že je to užitečná, pro Rusko potřebná aktivita. Vyučování je zdarma, žáci se také zadarmo stravují. Považujeme všechny děti za "naše". Postupně jich přibývá a do budoucna také přibývat bude, v   souvislosti s  tím, jak poroste počet tříd. Organizace vyučování je trochu odlišná od jiných škol, například tam není odpolední vyučování. Jinak ale děti získávají vzdělání ve všech nezbytných disciplínách, hodně se také učí zpívat a kreslit. Školy zatím nejsou internátní, děti tam nebydlí, ale do budoucna ubytování nevylučujeme.

To znamená, že jste v ruské společnosti našli své místo i poslání; hodláte tam tedy zůstat?

Jistě, chci být vždycky tam, kde je moje rodina. Hodně se jí věnuji, rád trávím čas doma. Za dirigováním ovšem jezdím po celém světě. Rozdíl proti dřívějšku je jen v   tom, že teď cestuji z Ruska, dřív jsem vyjížděl z Ameriky.

Váš nejstarší syn Dimitrij je také hudebník?

Ano, začínal jako klavírista a v současné době se zabývá úplně jinou hudbou než já - komponuje elektronickou hudbu pro syntetizátory. Ale rozdílné žánry nám nebrání, abychom si rozuměli. Žije v Paříži, právě za ním jedu, mám tam i docela malého vnuka.

Jaký je teď v Rusku zájem o hudbu?

No, zdá se mi, že Rusko rozhodně hudebně nestrádá - co vím, jen v Moskvě je 26 orchestrů! Posluchačů neubylo, hudba lidi stále velice zajímá a přitahuje, nehledě na to, že země se stále potýká s  velkými hospodářskými problémy. Lidé zřejmě cítí, že hudba je jejich oporou a pomáhá jim žít.

Nedávno u nás vyšla kniha vzpomínek vašeho otce. Osobně jste tu dokonce pokřtil její české vydání. Je to velice vzrušující četba, vyplývá z ní, že Dmitrij Šostakovič byl po celý život perzekvován - v   některých obdobích se jeho skladby vůbec neuváděly, o jeho hudbě vycházely likvidační články v Pravdě, například článek inspirovaný Stalinem Chaos místo hudby. Kniha byla napsána podle poznámek, které si muzikolog Solomon Volkov dělal při rozhovorech s vaším otcem. Považujete text za autentický?

Vím o některých ohlasech, které nepovažují určité pasáže za zcela věrohodné. To je možné, ručně zapisované poznámky nemohly zachytit všechno. Kromě toho můj otec si kladl pochopitelnou podmínku, že paměti mohou vyjít až po jeho smrti. Což se také stalo - vyšly koncem 70. let na Západě. Osobně tedy už nemohl nic dosvědčit. Pokud ale jde o mne, já si té knihy velmi vážím. Mimo jiné také proto, že už před mnoha lety otevřela na Západě dosud téměř neznámé téma. Nasměrovala pozornost na tíživou politickou atmosféru doby, v   níž otec žil a tvořil.

Možná ještě významnější svědectví podává kniha o Šostakovičově vnitřním utrpení. Musel mlčet, dokonce občas říct nebo napsat něco, co vůbec nechtěl, a uvnitř si přitom myslel něco úplně jiného.

Ano, z knihy je zřejmé, jak se trápil. Názorně vylíčila, jaký byl v Sovětském svazu život. My to víme, ale na Západě včetně Ameriky to vůbec nebylo všem známo. A právě tohle Volkov přesvědčivě ukázal - co všechno bylo kolem Šostakoviče a co musel prožít. Chtěl bych k tomu ještě dodat, že Volkov teď vydal novou výtečnou knihu s názvem Šostakovič a Stalin. Je to skutečně faktografická i literární lahůdka, vřele ji doporučuji.

Měl jste v průběhu života s otcem možnost si s ním povídat o jeho hudbě, případně o problémech interpretace?

Víte, brával mě na koncerty už od dětství, samozřejmě se snažil, abych poznával hudbu v   její komplexnosti, také skladby jiných skladatelů. Vraceli jsem se domů a už po cestě jsme začali hodnotit, jaký byl koncert, co na něm bylo dobře a co špatně, otec mi vysvětloval, co bylo dobré a co nesprávné. To mi později velice pomáhalo nejen v mém osobním přístupu k hudbě, ale i v životních postojích. Když slyším jeho hudební hlas, zdá se mi, že je tu stále se mnou.

"Napovídá" vám, jak, jak máte rozumět jeho dílu. Víte, jak ho máte hrát?

Doufám, že to vím.