číslo 19

vyšlo 2. 5. 2006

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

ZKRAJE TÝDNE

Představujeme se minulostí?

S příchodem jara se po zimní přestávce opět otevřely brány našich hradů a zámků. Na prospektech cestovních kanceláří jsou uváděny jako zaručené "taháky" pro turisty. Čím starší historická památka, tím se stává pro návštěvníky přitažlivější. Za symboly měst jsou považovány obrysy Hradčan, Braniborské brány, střecha svatoštěpánského chrámu ve Vídni, Big Ben v  Londýně, Trúba ve Štramberku, hláska zříceniny v  Ratajích nebo alespoň portály radnic.

Když nacisté rozbili Varšavu, vybudovali Poláci znovu celé její Staré Město. Na mozaikovou střechu dómu svatého Štěpána dávali Vídeňáci peníze, i když sami neměli co jíst. Tyto a stovky jiných památek na celém světě dnes chrání Seznam světového dědictví UNESCO, a tak zatímco lidé jsou zabíjeni, staré a mrtvé je chráněno a v   případě požáru to půjdeme dokonce přednostně hasit, neboť jde prý o naši kolektivní identitu. Co je ale tou takzvanou identitou? Ta stavba, naše minulost, nebo vztah k ní? Oceňujeme stáří památek, či to, že je jich už jen pár a stávají se kuriozitou? Nebo tím snad dokládáme svoji minulost, kterou zaměňujeme za svoji podstatu?

Nevím, určitě to ale není jednání racionální, neboli rozumné a účelné. Je ovšem velice lidské. Spojuje minulost a přítomnost, navazuje vztahy mezi generacemi, obohacuje nás o další dimenzi existence. A také signalizuje, že se nezajímáme jenom o vlastní prospěch, o volby, o moc, že jsme schopni jednat i zdánlivě neúčelně, obětovat se jenom proto, že něco je hezké a je v tom uložena lidská práce a úcta k ní.

Jen v naší malé republice je evidováno čtyřicet tisíc státem chráněných památek a každoročně žádají obce a městečka, aby stovky dalších byly do těchto seznamů zapsány. Máme jich totiž v Česku tolik, že je nestačíme opravovat a udržovat. Ani ten nejnavštěvovanější zámek či hrad není pro jeho majitele či obec lukrativní. Všude se na jejich provoz doplácí. Přesto vyhledáváme další a další poničené stavby a pečlivě opravujeme střechy, zatímco do mnoha hospodářských budov zatéká. Není to paradox? Je! Jenže, jen barbar by to nedělal!

Těší mne, že jsem občankou země, kde jsou tak ctěny památky minulosti. Když jimi provázím své přátele z    ciziny, chlubím se těmi stavbami, jako kdyby patřily mně. Nepatří, spíše já patřím k nim. I proto jsem na ty staré zdi a kameny pyšná.