číslo 20

vyšlo 9. 5. 2006

Televizní glosář

JANA J. PUTIMSKÉHO

S přejímáním a počešťováním cizích slov je to složité: na některé výrazy jsme si již zvykli natolik, že je vnímáme jako pevně vrostlé do našeho jazyka, u jiných (na nichž "zapracovali" už věhlasní obrozenci) jsme již přestali pociťovat jakoukoli převzatost. Asi musí uplynout řada desetiletí, neřkuli staletí, aby se pojmy nebo syntaxe nejprve vnímané jako cizorodé proměnily v běžnou součást vyjadřování. Možná jsem staromilský, ale musím se přiznat, že mi stále vadí - třeba u televizních moderátorů všech stanic - bezduché a bezmyšlenkovité přejímání slov a frází najmě z angličtiny.

Tak se třeba jako plevel uhnízdila výzva "mějte hezký den", obludný anglismus přelézající z komerčních televizí i na veřejnoprávní. Je přijatelný snad ještě u někoho, kdo se teprve učí česky. Jenže mám zkušenost, že lidé pocházející z anglicky mluvících zemí si dávají záležet, aby nám dobrý den popřáli, nikoli abychom ho měli. Avšak nejúžasnější novotvar jsem zaslechl ve sportovním zpravodajství na ČT: kterýsi hopsal se udržel na hřišti, přestože měl "zatejpovaný" prst či co. Horečně jsem dumal nad smyslem, než mi došlo, že jsem se právě seznámil s počeštěním anglického "tape", tedy náplasti či obvazu. Inu: proč hledat české výrazy, když snazší je převzít zpotvořeninu odjinud.

Do mluvené mateřštiny (a kdo ví, zda se to netýká i psané) sice proniká przněné a prznící výrazivo, avšak ještě více mě znepokojuje hrozba, že o tuzemských záležitostech se nakonec dočteme jen v zahraniční literatuře. Nemám teď na mysli převládající angličtinu jako prvořadý dorozumívací prostředek na světě, ale třeba polštinu.

Nastala absurdní situace: pokud byste si chtěli počíst o české dokumentární tvorbě, z valné části produkované Českou televizí, museli byste louskat polštinu. Jadwiga Glowa totiž sepsala více než dvousetstránkovou publikaci Dokument filmowy epoki Havla (Krakov 2005), kde podrobně prozkoumala jak důležité osobnosti, tak významná díla, aniž by byl opomíjen kontext, v nichž vznikala a oslovovala. Pominu-li skutečnost, že podobná publikace u nás prostě neexistuje, mimořádná přínosnost tkví hlavně v nezaujatém pohledu cizinky, která se úporně snaží porozumět mnohdy obtížně pojmenovatelným skutečnostem.

Druhá polská kniha, která mapuje dění v českém prostoru, se nazývá Czeska mysl filmowa (Gdaňsk 2005) a zahrnuje bezmála padesátku důležitých filmologických textů od nejstarších dob - od Jana Evangelisty Purkyně! - až po současnost. Jestlipak se někdy dočkáme podobného sborníku také v jazyce českém? I když tuzemský zájemce, samozřejmě vytrvalý a chtivý poznání, by si zajisté mohl vzít dovolenou, několik týdnů se prodírat zažloutlými časopisy a při troše štěstí si dotyčná pojednání i přečíst v původním znění.