číslo 20

vyšlo 9. 5. 2006

Navštivte

S Woody Allenem jednou dole, jednou nahoře...

I když Woodyho Allena máme spjatého hlavně s manhattanskými komediemi, vytvořil - bez valnějšího úspěchu - i několik vážně míněných příběhů, většinou čechovovského ražení. Ve svém nejnovějším filmu Match Point - Hra osudu se rozhodl navázat právě na ně. Aby se mohl soustředit výhradně na režii, žádnou roli si tentokrát nepřidělil. Vypráví tu o osudech ambiciózního mladíka, tenisového trenéra Chrise (Jonathan Rhys-Meyers), jenž se přižení do bohaté průmyslnické rodiny ovládající řadu výnosných podniků. Jenže nenadálá kariéra ani manželství, kde se od něho očekává jen plození dětí, jej neuspokojují, rozptýlení a úlevu nachází jedině v tajených záletech s přitažlivou Nolan (Scarlett Johanssonová). Jenže Nolanino nečekané těhotenství i její požadavek, aby se rozvedl, vnáší rušivou komplikaci, kterou se Chris rozhodne řešit se zbraní v ruce...

Allen příběh překvapivě zasadil do Londýna, chtěje vyportrétovat blazeovanou společenskou smetánku, rozehrál však jen mírně cynickou vražednickou šarádu, uvozenou jednou tenisovou situací: pokud míček spadne na síť, závisí výhra či prohra na tom, kam se překulí. Podobná nástraha, jen nečekaně přetočená, nakonec postihne i Chrise, chvatně se zbavujícího předmětů doličných.

Jak si Allen vede v zobrazení aristokratického prostředí? Boháči si bez zábran užívají - navštěvují operní představení v divadle, které sponzorují, docházejí na tenis, účastní se honů. Počínají si shovívavě, jsou vstřícní i vůči tomu, kdo nesplňuje jejich představy o sociálním postavení. Stačí jim, když je přiměřeně snaživý.

V syžetové konstrukci snadno rozpoznáme vliv Dreiserovy Americké tragédie, kde rovněž mladík na společenském vzestupu zvažuje, jak se zbavit nepohodlné milenky. Narozdíl od něho však Chrise netrápí pochybnosti, jeho počínání, zbavené jakéhokoli hlubšího průzkumu, je spíše trapné až komické, zvláště když vidíme, jak se snaží skrývat telefonáty či kličkuje před naléháním neodbytné milenky. Směšné okamžiky jej provázejí i tehdy, když se rozhodne vzít do ruky zbraň a třesoucíma se rukama ji skládá do funkční polohy.

Allen svého hříšného hrdinu (provinil se prostopášností, jejíž následky se pak pokoušel zastřít zločinem) sice neobdivuje, avšak nijak zřetelně jej ani neodsuzuje, dokonce se bavíme, lze-li se tak vyjádřit, Chrisovými rozpaky, planými sliby a zapíráním. Vražednická šaráda přesto nese mravní ponaučení: pro lidi, kteří se rozhodnou stoupat vzhůru, se svědomí stává zbytečnou zátěží.

Allen ani nehledá nějaká výrazová ozvláštnění (jakými třeba kdysi byly kolektivně vedené hovory u stolu, kolem něhož kamera vytrvale kroužila), nanejvýš si všimneme lakonicky vřazovaných epizod, které tvoří náhlou tečku za pozvolna rozvíjeným motivem - například setkání dlouho odmítavé Nolan s Chrisem za vydatného deště a v polích či opakující se návštěvy divadla, které tvoří jakési průběžné body, významově se měnící podle právě akcentované situace.

Match Point - Hra osudu, přestože je to film umělohmotný, motivicky odvozený a režijně plochý, který vůbec nelze srovnávat například s Altmanovými pronikavými analýzami téhož prostředí, se dočkal velice přívětivého přijetí, někteří recenzenti dokonce píší o obrodě Allenova talentu. Například Vojtěch Rynda velkohubě napsal do Reflexu: "Co tedy z Match Pointu dělá dílo až nesnesitelně působivé? Antická neodvratnost, s níž se postavy řítí do zkázy, a chladnokrevnost, s jakou je přitom Allen pozoruje." Ale houbeles antická tragédie, stará veteš je to!

JAN JAROŠ