číslo 20

vyšlo 9. 5. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Média plná propagandy

Hnusně polepená města, fasády domů, dokonce lavičky, na kterých bychom jinak rádi spočinuli, kolem silnic bilboardy, na nichž s bombastickou reklamou na zbytné předměty soupeří politické strany o naši přízeň, zatím co bychom se raději měli spíš nerušeně dívat na cestu. Po příchodu domů pak i v rozhlase a televizi úmorné, nezajímavé předvádění kandidátů, jež nám je volit, abychom dostáli své povinnosti občanů účastnit se jednou za čtyři roky výkonu demokracie. Tak vypadají naše týdny před volbami. Nad tímto nevybíravým tržištěm musí člověka napadnout, zda demokracie spočívá právě v těchto vtíravých rituálech, jejichž výsledky bývají zpravidla nepřesvědčivé, ba pochybné.

Takový cirkus se nám může nelíbit, může obtěžovat, ale příliš se nás nedotýká: občan v něm přece nehraje žádnou aktivní roli. Režie je v rukou agentur politických stran, či dokonce najatých reklamních firem: jednou prášky na prádlo, nyní prodej kandidátek. Začne lepit jedna strana, druhá vlastně musí také, jinak by se ztratila z očí, a tak papírový cirkus eskaluje, dokud je papír, lep a peníze. Kdo jich má víc, v papírovém souboji vítězí.

Problém je v tom, že hlavní strany, jež se před volbami ucházejí o naši přízeň, svými programy, až na způsob zdanění a některé okrajové fixní ideje, se od sebe téměř neliší. Krom těch tváří a charakterů.

Jiná věc je, jak stranické zápasy vstupují do elektronických veřejnoprávních médií. Úmyslně tu nepíšu politické zápasy, neboť politický poukazuje ke slovu polis, a o tu zde přece nejde, možná jen vnějškově ve volebních heslech. Mají strany ve veřejnoprávních médiích vůbec co dělat? Teoreticky nikoli, média veřejné služby jsou určena právě oné polis, trvale, nad čtyřletý volební cyklus, jenomže prakticky je v našem politickém systému stranické aparáty vždycky v různé míře ovládaly. Dnes ne tak, jako skoro po celé uplynulé půlstoletí, přímo, ale poněkud rafinovaněji.

Na rozdíl od tisku o existenci veřejnoprávních elektronických médií rozhoduje sněmovna. Drží je na vodítku, někdy volněji, jindy, když se cítí ohrožena, docela nakrátko. Nemusí zasahovat do programů přímo, stačí, že určuje, kolik média mají na provoz. Vzpomeňme na zkracování vodítka před několika lety, kdy se jí média znelíbila. Volbou ve svém plénu určuje, jak budou obsazeny jejich řídící orgány. Na první pohled by to nemuselo vypadat nedemokraticky, vždyť o tom přece rozhoduje svrchovaný orgán, symbol moderní demokracie.

Sněmovna není homogenní celek, je po každých volbách jednoduše strukturována: rozhodují počty mandátů a z nich vytvořené stranické kluby, a ty sledují své zájmy. Podle početnosti a síly stranických klubů se sněmovna rozhoduje. V daném systému vlády je to přirozený důsledek výsledku voleb. Vzhledem k  tomu, že kdo dnes není vidět nebo aspoň slyšet, neexistuje, vzrůstá pro zvolené politiky význam televize a rozhlasu. Ne že by měli na mysli jejich skutečné kulturní funkce, vůbec jim nevadí, když některé médium redukuje svůj program na stále triviálnější zábavu, sami se nerozpakují vstupovat do zábavných pořadů a šaškovat. Sepětí politiků s herci, kteří přijímají ponižující role bavičů, je dnes charakteristické. Oni také potřebují stát na scéně a zaujmout - čímkoli.

Ovládání médií sněmovnou nespočívá jenom v udílení koncesionářských peněz (ostatně proč vlastně o penězích koncesionářů rozhodují právě straničtí politici, když oni, jak můžeme zřetelně vidět, sledují především vlastní zájmy?) a ve jmenování správních orgánů. Vždyť od médií veřejné služby bychom mimo jiné měli požadovat reflexi politického a společenského života země. Jenomže namísto kritické publicistiky se v televizi a rozhlase usadili sami politici v zasedacím pořádku, který kopíruje sněmovní klíč, aby se hodnotili sami. Kolik má která strana zástupců v parlamentu, patrně tolik jich musí být zváno na obrazovku a před mikrofon - vztahuje se to i na komerční televize, což svědčí o stranickopolitickém tlaku (nezapomeňme, že strany rozhodují o jejich licencích, a tedy ziscích). Nevím, jak k  této praxi došlo, ale je zjevné, že sekretariáty si pečlivě účast v médiích sčítají, srovnávají svou účast s účinkováním protivníků. Jinak si nedovedu vysvětlit tak častý výskyt funkcionářů Komunistické strany Čech a Moravy, než v dohodnuté paritě, vzešlé vždy z posledních voleb.

Když se farizejsky pozastavujeme nad tím, že se s poslanci této strany v parlamentě jedná, pak proč nám není divné jejich přečasté hostování v rozhlase a televizi? V parlamentě získali svá křesla, ale zakládá to stejný nárok na rozhlasový a televizní prostor pro jejich propagandu? Nejsou snad média svobodná? Anebo in politicis jsou pobočkou sněmovny, kopírující početnost jejích stranických klubů?