číslo 20

vyšlo 9. 5. 2006

Titulní rozhovor

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Jste z umělecké rodiny. Je to pro vás trauma, nebo výhoda?

S uměleckým zázemím - nebo spíš startovním polem - je to jako se vším na světě. A debaty s lidmi, kteří jsou stejně postižení jako já, mi to jen potvrzují. Nemluvila bych vyloženě o traumatu, ale v určitých ohledech je jakákoli konkrétní předurčenost bezesporu nevýhoda. Na druhou stranu, znalost prostředí má svoje výhody, člověk bývá méně překvapován, v lecčems se snadněji anebo rychleji orientuje a s těmi ideály také tolik neplýtvá. Což ovšem funguje oboustranně.

Dokážete říct, kdo z rodičů měl na vás větší vliv?

Nabízí se jednoznačná odpověď, protože jsem žila s matkou. Ovšem oč kratší byla setkání s otcem, o to byla zase intenzivnější - takže vlastně nevím. Většina lidí, kteří znali oba mé rodiče, tvrdí, že jsem tak nějak podivně namíchaná a mám od každého něco.

Jaký byl váš otec, fotograf Josef Prošek?

Ježíšikriste, dá se na to vůbec odpovědět? Asi jsem ho viděla jinak než střízlivý pozorovatel. Kromě toho jsem prošla několika fázemi: od absolutního odmítání rodiče jako instituce, k zájmu, který se týkal spíš Josefa Proška jako fotografa nežli otce, a nakonec vyústil v zájem o Josefa Proška jako dědečka. To byla, myslím, v jeho životě poslední, ale zcela nová poloha, která překvapila nejenom mě. Jestli ho někdo v životě dostal, pak to byla moje dcera. Nechal si od ní líbit úplně všechno a udělal by pro ni úplně všechno na světě. Neznám oddanějšího dědečka, což tak docela nekoresponduje s uzavřeným, těžce introvertním umělcem, který byl často sám a s výjimkou dvou tří dlouholetých přátel žil prakticky v naprosté izolaci. Kromě toho měl můj otec spoustu dalších vlastností. Byl perfekcionista, hodně četl, miloval Paříž, hodně pil, byl těžký kuřák – dokonce se mu podařilo přechodit první výduť na aortě, na druhou pak zemřel. Měl vkus, přesně rozlišoval mezi kvalitou a brakem, chodil včas a netančil: za posledních třicet let jeho života vím o dvou výjimkách, obě dopadly katastrofálně. Na maturitním plese mě raději odvedl k baru na panáka (bylo to v Lucerně a objednal vodku), než aby dostál povinnosti odtančit sólo maturantů s rodiči.

A jaký vztah máte k matce?

Myslím, že můj vztah k matce je zcela výjimečný, a to hned z několika úhlů pohledu. Vychází zřejmě z matčina rozhodnutí (bylo-li to rozhodnutí), že mě nebude vychovávat klasickým způsobem rodičovského teroru a absolutní moci – takové ty příkazy a zákazy se u nás prostě nekonaly. V našem případě šlo o dialog, během kterého naslouchá jak rodič, tak dítě. Významnou roli hrála důvěra a víra, že ani jedna z nás nepřekročí hranice únosnosti té druhé. Nešlo ani tak o výchovu, jako o přátelství, a tak je to dodnes. Na našem vztahu je myslím nejzajímavější fakt, že jsme každá úplně jiná, ale přesto to funguje.

Neprobudila se ve vás někdy touha postavit se té rodičovské autoritě a začít dělat něco úplně jiného?

Rozhodnutí, že půjdu studovat scenáristiku na FAMU, byl jakýsi první krok. Film víceméně míjel jak otce, tak matku. Druhý krok v tomto smyslu jsem udělala po rozvodu s jistým Wagnerem, když jsem si poněkud nepochopitelně nechala jeho jméno - právě proto, abych se zbavila jak Proška, tak Wenigové. Tím myslím můj vzdor skončil. Bylo mi čtyřiadvacet. Od té doby vím, že mám rodiče takové, jaké mám, a nic s tím ani při nejlepší vůli neudělám. Jenže moje minimální snaha vzpírat se asi pramení valnou měrou také z toho, že až na občasné výjimky jsem proti svým rodičům nikdy bojovat nechtěla. Oni přede mnou nevystupovali jako autorita, tak čemu nebo komu bych se stavěla? Respektovali mě i tehdy, když byli zásadně proti, výběrem koníčků počínaje a výběrem partnerů konče. Z dnešního pohledu mě napadá, že se velice často museli přemáhat.

Když vám loni vyšel román Papíří, řekla jste mi, že jste tu knihu psala sedm let - to je strašně dlouhá doba. V čem je ta kniha pro vás důležitá?

Byla to první kniha veskrze pro dospělé. Byla to první kniha, kde je toho ze mě víc, než bych možná původně chtěla. Pozorný čtenář se o mně dozví víc, než jsem kdy komu přiznala. Kromě toho jsem byla donucena konkrétně formulovat otázky, které jsem předtím mohla jen pozorovat zpovzdáli. A potom ten věk - v pětačtyřiceti se pustit na tenký a ještě k tomu neprobádaný led je riskantní a významné zároveň, protože člověk už ví, že pokud led nevydrží, pravděpodobně se utopí.

Jak se vám dařilo po celé ty roky držet příběh v hlavě, hlídat si jednotnou poetiku, styl? Vždyť do toho jste dělala spoustu jiných věcí…

Já si myslím, že se mi to vůbec nedařilo. To je také jeden z důvodů, proč jsem text pustila až po sedmi letech. Šest let jsem si byla jistá, že by led popraskal ještě dřív, než bych na něj vůbec vstoupila. Ještě štěstí, že jsem mohla ty meziverze zničit.

Je ten příběh smyšlený, nebo vás čtenář v té knize někde najde? Nebo aspoň zahlédne.

Záleží asi na znalosti mojí osoby a prostředí, ve kterém se vyskytuji. Kupříkladu vy - sice jste neznal mě, ale zato se velice dobře orientujete v prostředí, ze kterého jsem vyšla. Když jsem četla váš doslov poprvé, přemýšlela jsem, kde jste mohl potkat mého otce, když už je tolik let po smrti. Uvádíte tam některá fakta, spojujete některé věci do souvislostí, které vám mohl napovědět jedině on; protože on mi je říkal a já jsem je napsala. Jenže on je mrtvý, a vy jste ho neznal. Takže zpět k otázce: Je tam toho ze mě asi dost.

Je těžší psát pro dospělého čtenáře nebo pro děti?

Co to znamená „těžší“? V obecném povědomí platí, že literatura pro děti není tak obtížná - často o tom přemýšlím. Faktem je, že dětské příběhy nebývají tak rozsáhlé, takže otázka by klidně mohla znít i takhle: Je těžší napsat román, nebo povídku? Možná proto mám za sebou dvanáct knih pro děti a jenom jednu pro dospělé. Ovšem co se mě týče, trápím se vždycky, ale vždycky si toto trápení přivodím sama.

Co vás přivedlo ke knížkám pro děti?

Nikoli „co“, ale „kdo“ - Ota Hofman. Psala jsem o něm diplomovou práci, okouzlil mě, okouzlila mě jeho poetika, jeho pohled na dětský svět, jeho způsob komunikace s dětským čtenářem, v jeho případě také divákem, a tak jsem začala psát pohádky tzv. vážně, nejdříve to bylo pro rozhlas.

Buďte trochu konkrétnější. Čím si vás Ota Hofman získal?

Pominu-li Otu Hofmana jako člověka… Ale ono to vlastně pominout nelze, on byl mimořádný člověk. Diplomku Ota Hofman - básník dětského filmového příběhu jsem napsala v bytě svého budoucího manžela. Ovšem v bytě, který jeho první manželka krátce předtím drasticky vystěhovala. Vytrhávala i hmoždinky ze zdí. Psala jsem tehdy na stroji značky Consul, který stál na třech na sobě položených opěrných polštářích z kanape, které tam kupodivu nechala. Při každém úhozu podle toho, jestli byla klávesa na pravé nebo levé straně, se stroj zhoupl tam či onam. Bylo to docela náročné, napsat tímhle způsobem sto dvacet stran. Když to Ota Hofman zjistil, nejenomže byl skutečně dojatý, ale neprodleně mě naložil do auta a odvezl do prodejny s nábytkem, že mi okamžitě koupí psací stůl. Jeho rozhodnutí se mi podařilo zvrátit jenom proto, že v té prodejně měli jediný psací stůl, a ještě k tomu příšerný - psal se rok 1984, kdy byly psací stroje výrazně nedostatkové zboží a nový nábytek ohavný. Ota musel uznat, že polštáře z kanape jsou rozhodně lepší… Ale teď vážně - kvůli té diplomce jsem přečetla většinu jeho textů, což bylo hodně slov, hodně příběhů a hodně času. Víte například, proč mají sloni červené oči?

Ne.

Aby nebyli v třešňové zahradě vidět. On byl skutečně mistr dětské poetiky, nemohlo mě to neovlivnit.

Není psaní pro dětského čtenáře vlastně útěk   Útěk ze světa dospělých do bezpečného dětství, kdy všechny starosti byly jenom báječná dobrodružství?

Říká se to. Kupříkladu pro mnoho lidí v minulém režimu to byla jedna z mála možností. Ale v mém případě šlo o dobrovolný výběr. Paralelně jsem psala rozhlasové hry pro dospělé, občas nějaký scénář, ale pohádky jsem cítila jako osobní záležitost.

Stýská se vám někdy po vlastním dětství?

Někdy ano. Nejčastěji asi po takové té představě neomezeného času. Všechno je možné, všechno lze zkusit, o všem lze uvažovat, a tedy i snít. A hlavně - nic není definitivní. Pravděpodobně jsem prožila hezké dětství, protože tohle všechno v něm bylo možné.

Ostatně kde jste svoje dětství prožila?

Do čtrnáctého roku života v Soukenické ulici v Praze 1. Pod námi vdova po Rudolfu Slánském, nad námi Zdeněk Mlynář s Irenou Dubskou, naproti Majka Tomášová, za kterou docházel Otomar Krejča. Rozhodně nevšední partaje. Domovnice cídila mosazná zábradlí a naslouchala. Jesle v Revoluční ulici. Mateřská škola v Řásnovce, paní učitelka nám před spaním pravidelně zpívala tklivou píseň Osiřelo dítě. Vařila paní Mašková, její dcera nás občas navštívila a mohli jsme si sáhnout na brusle. Základní škola v Truhlářské ulici, šílená tělocvikářka, část chlapců poněkud kriminálního ducha. Máma se o mě bála, mně tam bylo dobře. Kousek dětství jsem strávila v Národním divadle - to si rodina myslela, že budu baletkou; tedy s výjimkou otce, ten stále doufal, že se to nějak zvrtne - a měl pravdu. Moje první role byla krysa v Lišce Bystroušce. Jednou jsme s kolegou-zajícem Jiřím ukradli během představení významnou rekvizitu, určenou k liščím námluvám, byl z toho docela poprask, protože jsme zmařili vrcholnou scénu opery při milostném koloraturním tokání, ale nepřišli na nás. Každý červenec s tátou na Máchově jezeře, srpen s mámou v Jugoslávii nebo na Šumavě. Potom umřel dědeček s babičkou, a tak jsme se odstěhovali z obrovského bytu v Soukenické na Vinohrady. Začala jsem chodit na gymnázium, pokusila se o první známost, a tím moje dětství definitivně skončilo.

Jste městský člověk?

Obávám se, že veskrze ano.

Ale určitě nejenom pražský. V Papíří všechny cesty vedou do Paříže…

A jsme zase u toho dětství a rodičů a vazeb a vlivů. Josef Prošek - Paříž v Paříži. Kniha, která pro mě asi nadosmrti zůstane „tou knihou“. Básník a malíř Otta Mizera a jeho křeslo v našem pokoji, jeho osud, jeho smrt v Paříži. Téma provázející celé moje dětství a dospívání.

Otta Mizera a jeho křeslo - povězte o tom víc.

O tom křesle jsem slyšela už tolik historek, že se někdy skoro bojím, kam to povede. Zůstalo v Mizerově ateliéru v Bubenské ulici po jeho odjezdu do Paříže, a můj otec s ním potom putoval celý život. Kdybych tátu dva týdny před jeho smrtí neodvezla do nemocnice, myslím, že by v tom křesle umřel. Nedal na ně dopustit, trávil v něm spoustu času. Některé návštěvy do něj nepouštěl. Někteří lidé přicházeli, aby se v něm párkrát zhoupli a zavzpomínali. Nebudu jmenovat, někteří z nich ještě žijí a některé z těch vzpomínek jsou mládeži nepřístupné. To křeslo prostě pro mnoho lidí narostlo do nebývalých rozměrů. Odjakživa mám ráda předměty s příběhem, a Mizerovo křeslo jich má možná desítky, určitě jich znám jenom zlomek.

Vystudovala jste scenáristiku na FAMU. Kdo vás tam na přelomu 70. a 80. let učil?

Kdekdo. Od těch hrůzných a poplatných tehdejší době, jako byl sám veliký Purš, název jehož předmětu byl otřesný, krkolomný, nesmyslný a už si ho nepamatuji, nebo zcela zbytečná Libuše Pospíšilová, až k těm zajímavým, jako třeba Zdeněk Ferbar, který vyučoval estetiku, nebo František Dvořák na výtvarné umění. Zejména však Ivan Osvald, jeden ze Sedmilhářů, úžasný člověk a vedoucí mého ročníku. Bylo to pracné, protože my dva jsme začínali od nuly, ale nakonec jsme k sobě cestu našli. A když jsem dostudovala, bylo to vůbec nejhezčí. Navštěvovali jsme se, o prázdninách si psali… Škoda že zemřel tak brzy.

Bavila vás škola za normalizace?

Já měla všechnu školu za normalizace, takže to vezmu popořadě: mateřská škola je trochu v mlhách. Základní škola - těšila jsem se na přestávky a společenské dění během těch přestávek, což vykoupilo nudu během vyučování. Státní konzervatoř - to byla vesměs hrůza. Učitelka klavíru mě jednou zpohlavkovala, pak ji prý odvezli do blázince. Cvičení u tyče jsem protrpěla a záhy odtamtud utekla. Gymnázium - to bylo obdobné jako v základní škole, zase ty přestávky. Tady už přibylo i chození za školu, zejména s jedním studentem z vyššího ročníku. FAMU - jak co, záleželo na pedagogovi. Tam byl problém spíš o těch přestávkách…

Co jste dělala po škole? Věnovala jste se scenáristice?

Já chtěla do rozhlasu, protože jsem vystudovala scenáristiku a dramaturgii, ale nebylo místo - tenkrát spíš vůle. Naskytla se příležitost jít na Barrandov, ale tam zase chtěli členství v partaji. Tak jsem to vzala odjinud a šla na mateřskou. Byla to vlastně taková legální a víceméně bezproblémová volná noha. A mohla jsem psát do aleluja.

Vstoupit do strany - o tom jste nikdy neuvažovala? Spoustu věcí by to jistě usnadnilo…

Já nejsem ani bůhvíjaký hrdina, ani žádný politický bojovník, takže vám asi dost dobře nevysvětlím, proč jsem nikdy, byť jenom na zlomek vteřiny, neuvažovala o vstupu do strany. Prostě neuvažovala. Těch protože bylo asi víc… Neměla jsem komunisty ráda, protože jsem z nich měla strach. Kromě toho je bytostně nesnášela moje matka, a já jsem žila s ní. Protože ublížili mému dědečkovi, který kdysi do té partaje odmítl vstoupit, a tak ho po osmašedesátém roce vyškrtli ze Svazu spisovatelů, nebo jak se ta organizace tenkrát jmenovala. Protože ublížili hodně lidem z našeho bezprostředního okolí. Máma některým z nich celá ta léta půjčovala jméno, anebo jim půjčovali jméno další lidé a ona je kryla jako redaktorka, aby měli vůbec z čeho žít. A tak dále, a tak dále. Je toho spousta, a všichni to znají. Ale já obecně nemám ráda lidi, kteří chtějí, aby z nich jiní lidé měli strach, cíleně na tom pracují a ještě jsou na to hrdí. Princip moci založený na strachu, se kterým nemůžete vůbec nic dělat - asi jsem s něčím takovým nechtěla mít nic společného.

Jak jste se dostala k práci v nakladatelství? Nejdřív ve Volvoxu Globator, poslední roky v Havranu.

Několik let jsem byla externí recenzentkou pořadu Kulturní revue, a tak jsem každý čtvrtek docházela natáčet svoje recenze do rozhlasu. Tam jsem se seznámila s kdekým, jeden z nich si přečetl moje pohádky – měl zrovna dvě malé děti - a nabídl je nakladatelství Volvox Globator. Vyšla tam moje první kniha. Slovo dalo slovo a knihy mě pohltily.

Když nepíšete Papíří nebo knížku pro děti, tak redigujete rukopis, případně fotíte, píšete recenze. Posiluje vás všetečnost?

Myslíte, že jsem všetečná, anebo jde spíš o to, že život jednoho člověka není jenom rybaření nebo gastronomie nebo komponování symfonií? Jestliže budu psát jen a jen knihy, což bych možná ráda, zemřu hlady ještě dřív, než dopíšu jednu kapitolu. Co se redigování týče, to souvisí spíš s mým veskrze kladným vztahem ke knihám jako takovým, kromě toho je to rozjetý vlak, ze kterého nevidím důvodu, proč vyskakovat. Fotografie, to je jakási libůstka a víceméně koníček - místo pokojových květin, táboření, záhonků, vyšívání, kutilství a horské cyklistiky; to všechno mě zachovává chladnou. A recenze jdou ruku v ruce s tím redigováním, to jsou spojené nádoby.

Píšete snadno?

První verze je radost. Ale to potom…

Přepisujete hodně?

Řekla bych, že hodně je slabé slovo. Někdy je problém poznat, že první verze a poslední verze jsou jedna a tatáž věc.

Bavíte se dneska s matkou o vašich knížkách?

Mít doma redaktorku, jakou je moje matka, a nevyužít toho - to by byl hřích.

Ale matka není vaší jedinou redaktorkou. Rozumíte si i s ostatními? Dáte na ně? Jste schopná ustoupit a nechat si do textu šahat cizíma rukama?

Já se nerada s někým hádám. Když padnu na redaktora, se kterým se míjím, nějak to zvládneme na základě dlouhé, nekonečné řady kompromisů, kdy se oba dva snažíme, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, ale podruhé s ním už do spolupráce nejdu. Zaplaťpánbůh se to nestává často, respektive čím déle v oboru působím, tím častěji mám možnost vlastního výběru. Potom není co řešit, připomínky redaktora jsem schopna přijmout stejně jako on je schopen naslouchat mým argumentům.

Máte dceru. Když byla malá, slyšela před spaním pohádky od vás

Moc ne. Já jsem začala vydávat knížky pro děti až později. Dcera stihla akorát tu první, Pohádky pod polštář. Když byla malá, hodně jsem improvizovala. Škoda že to nikdo nezaznamenával. Dcera tenkrát poslouchala moje pohádky z rozhlasu. Ale před spaním jsem četla cizí knížky, pokud si vzpomínám, vítězil Malý Alenáš od Ivana Vyskočila a Tolkienův Hobit.

Zmínili jsme rozhlas - píšete jinak pohádku pro rozhlas, než pohádku, která vyjde knižně?

Pohádka pro rozhlas je podle mého víc dialog nebo monolog, pohádka do knihy je víc literatura. Někdy mohou tyto dva dost odlišné způsoby splynout, ale jen proto, aby se zase po čase rozdělily a každý si šel svojí cestou.

Hodně vašich pohádek, a toho si všimnul už kolega Jan Nejedlý, se odehrává ve vodě: Pohádky z vodních hlubin, Pohádky z moře, Žabina a spol., i nejnovější Deštník Karel má s vodou co do činění. Co vám vodní živel symbolizuje, jaké představy ve vás probouzí?

Já mám vodu opravdu ráda. V dětství jsem dokonce docházela do Slavie a pokoušela se o kariéru skokanky. Z toho však brzy sešlo, stačilo, aby po mně chtěli skok ze tří metrů pozpátku. Ale vážně: Všimněte si, že krajině bez vody něco chybí. Život je bez vody nemožný. Voda je věčně v pohybu, je živá. Je dramatická a zajímavá jako taková, nemusíte s ní vůbec nic dělat. Kromě toho je velice inspirativní, podněcuje fantazii a milují ji především děti. Když se dítě přiblíží k vodě, hned tak je neodtrhnete – takže spojení vody a pohádkového příběhu je, myslím, všestranně vítané.

Jezdíte v létě k moři? Anebo aspoň k rybníku?

Čím jsem starší, tím pro mě má moře nebo vodní plochy jako takové větší význam. Stačí mi dorazit ke břehu, sednout si a být prostě tam. Nemusím se opalovat ani koupat, takové ty procedury letních turistů mě spíš ruší, takže se naopak snažím vyhledávat moře, kde nebudou jezdit šílenci na banánech, kde se nikdo nebude vznášet na padáku ani jezdit na lyžích a neúnosně přitom hulákat, nejlépe německy. Jenže nemám dostatek prostředků, abych si koupila ostrov, a tak jezdím k moři v nejnemožnější doby mimo sezonu a mimo letoviska. Takové polské pobřeží v dubnovém dešti vůbec není k zahození. Anebo alespoň odlehlá místa, kde ale zase nastává problém, jak opatřit pro dítě obživu, protože nejbližší krám je vzdálený dvanáct kilometrů a hromadná doprava mimo dosah. Ovšem to moře potom stojí za to.