číslo 20

vyšlo 9. 5. 2006

Jak to vidí

Ivan Medek, publicista

ZKRAJE TÝDNE IVANA MEDKA

Slova

Slova. Jsme obklopeni, obklíčeni, zavaleni slovy. Hrnou se na nás z médií všeho druhu, křičí na nás z billboardů, volební sliby jimi přetékají. Často už ani nevíme, co znamenají. A mám pocit, že to někdy nevědí ani ti, kteří je používají. Nevím, jak v té hromadě řečí hledat obsah. Volební programy prostě nelze číst celé. Najít mezi těmi spoustami slibů, závazků něco, co by budilo důvěru, je obtížné. Ale to se netýká jen slov, která slyšíme či čteme. Jsou také, i když se to zdá být divné, slova viděná. To jsou ta slova, která se pronášejí před běžícími televizními kamerami. Někdy, výjimečně, se sice stane, že se člověk při pohledu na ženy i muže uchvácené vlastní osobou (dnes se říká osobnosti), také něco dozví. Jen málokdy je to o věci. Většinou se ta sdělení týkají především jich samých. Takřka podle zásady "není důležité ani tak, co říkám, nýbrž to, že to říkám já". Ale nejen hromadění bezvýznamných slov, i délka většiny projevů, kterým jsme vystavováni, už dávno neodpovídá prosté staré zásadě, že když někdo svoji myšlenku nedokáže vyslovit v pěti minutách, neměl by ji vyslovovat vůbec.

(Vím, že média, zejména rozhlas, slovy žijí. Ale upřímně řečeno, stává se mi stále častěji, že poslouchám-li třeba hudební program, zdají se mi mnohá slova v úvodu a při odhlášení úplně zbytečná. Snad mají posluchačům hudební dílo přiblížit, ale jsou často směšná, jalová a publikum podceňují. Nedovím se, že zazněl Slovanský tanec, nýbrž že jsem si mohl při něm zatančit! Myslíte, že budou vysílat nahrávku Vladimíra Horowitze? Nikoli, Horowitz právě usedá ke klavíru! Neslyším, že bude následovat koncert, nýbrž že teď strávím pohodovou chvíli ve společnosti krásné hudby! U tzv. vážných hudebních pořadů v televizi hrozí zase jiné nebezpečí. V mnohdy příšerné, takřka operetní dekoraci je mi předkládána směs, na kterou se zkušený posluchač nemůže dívat a která posluchače nezkušeného těžko může zaujmout, pokud ho vůbec neodradí. Samozřejmě, že se to netýká všech pořadů.)

Mám takový handicap, že - kromě zpráv, které sleduji po mnoho let z jakési profesionální povinnosti - se v televizi dívám, a to dost často, na přímé přenosy z Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Nejen že tam ke své lítosti vidím tváře, které by tam neměly být, protože patří ke skupině, která má, totiž měla by mít, špatné svědomí a neměla by se pokoušet opakovat to, co se jí už jednou nepovedlo a na co jsme my všichni tvrdě doplatili. Ale poslouchám-li je, a i četné jiné, je mně jasné, že nevědí, nebo už dávno zapomněli, že nikoli podle toho, co do úst vchází, nýbrž podle toho, co z nich vychází, budeme měřeni. Také si říkám, kdo z oněch řečníků kdy slyšel "vaše řeč budiž ano, ano - ne, ne", a pokud slyšel, proč se podle toho neřídí.

Vypadá to, že si pořád jenom stěžuju. Nevím, jak dlouho bude trvat, než se toho balastu zbavíme. Ale možná, že by k  tomu nebylo zapotřebí příliš mnoho úsilí. Stačila by zodpovědnost, a především to, co nám všem asi nejvíc chybí: skromnost. Vím, že to jde. Přesvědčil mě o tom před lety jeden muž - Rudolf Hrušínský, který byl v devadesátých letech poslancem za Občanské fórum. Jednou jsem ho potkal a zavolal jsem na něho, že se mi jeho vystupování ve sněmovně líbí. Hrušínský se otočil, usmál se a povídá: NEKECÁM.