číslo 20
vyšlo 9. 5. 2006
Jak to vidí
Zdeněk
Velíšek, reportér a komentátor
HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ
Globalizace, nebo už zase polarizace?
Už jsme se zakousli dost hluboko do 21. století, abychom mohli konstatovat, že některé představy o něm se asi nenaplní. Nové století už nám připravilo všelijaká překvapení! Copak jsme například po skončení studené války tušili, že už brzy zase někdo prohlásí jaderné zbraně za největší hrozbu? Že jaderné zbraně budou jedním z důvodů k první opravdové válce nového století a hlavním důvodem k přípravě americké vlády na další vojenský zásah? Ne, to nás nenapadlo. V té době jsme spíš hovořili o tom, že v 21. století budeme žít v harmonicky globalizovaném, či dokonce globálním světě a rozebírali jsme, co to všechno bude znamenat. Ale lidstvo ještě nestačilo ani položit základy nějakému skutečně globálnímu společenství a už se v křehké celistvosti světa zase dělají povážlivé trhliny. Jakoby se svět znovu začínal polarizovat.
Globalizaci můžeme nahlížet z mnoha úhlů. Nejdříve se projevila v oblasti informací. Což bylo ostatně předpokladem pro globalizaci ve všem ostatním. O hospodářskou globalizaci, která by byla užitečná nejen pro dynamický Sever, ale i pro zaostávající Jih, se vlády pokoušejí v rámci Světové obchodní organizace. Je to proces na dlouhá desetiletí a každou chvíli vázne. Dnes už se snahy o globální otevření trhů zase střetávají se snahou domácí trhy chránit. Projevuje se to dokonce i v nejvyspělejších zemích, odkud se tak silně volalo (a dodnes volá) po odstranění celních a jiných bariér. Nejvíc v povědomí naší veřejnosti je snaha EU i Spojených států bránit vlastní zemědělskou produkci proti laciné zemědělské produkci třetího světa. Přiřaďme k tomu ale také úlek nad tím, že globalizace obchodu, prosazovaná západním světem, přinesla na jeho trhy záplavu čínského textilu, obuvi a zítra (tj. v horizontu pár desetiletí) se na nich může s úspěchem uplatnit čínský export automobilů nebo čehokoli jiného, neméně podstatného pro hospodářské přežití Evropy v globální konkurenci.
Ekonomové i politici vyspělého Západu si dnes v hloubi duše musí klást otázku, zda nakonec ekonomická globalizace - ve smyslu liberalizace světových trhů - vyspělou západní společnost, zejména evropskou, v budoucnu neohrozí. S obry, jako jsou Čína a Indie, se zapomnělo počítat. A nejenom s nimi, jak nás poučí jedna malá epizoda z minulých týdnů. Britská vláda byla náhle nucena chvatně uvažovat o takové změně své legislativy, který by znemožnila, aby se Gazprom, ruský energetický gigant kontrolovaný státem, zmocnil největší britské plynárenské společnosti. Jakmile se Gazprom o snaze britské vlády překazit mu expanzi dověděl, pohrozil celé Evropské unii přesměrováním svých obchodních zájmů z Evropy na Asii, případně na Ameriku. Nechci teď rozebírat povahu ruské obchodní politiky, ale jen dokreslit fakt, že pozvolný, ne právě rovnoměrný a přímočarý pohyb světa směrem ke globalizaci naráží v současnosti v mnoha oblastech na protipohyb. A to často přímo tam, odkud globalizační iniciativy vycházely a vycházejí. Třeba i v Evropě. Vlády projevují tendenci ubránit klíčová průmyslová odvětví před pronikáním zahraničního kapitálu, i když se tím dostávají do rozporu s hlavním trendem prosazovaným Evropskou komisí. Když jde o ochranu před invazí takového kolosu jako Gazprom, který je de facto nástrojem ruské státní moci a může se v jejích rukou stát politickou zbraní, dalo by se říci, že chránit klíčové národní odvětví je legitimní. Co tedy s tím?
K vytváření globálního světa přispívalo v poslední třetině minulého století také otevírání národních společenství cizímu lidskému elementu a vytváření multinacionálních komunit. Docházelo k tomu především na území bývalých koloniálních mocností, které zprvu přijímaly dost blahovolně příliv přistěhovalců a běženců. Teď tu zaznamenáváme výrazný protipohyb. Vlády vehementně brzdí imigraci, přijímají opatření, která mají z někdejšího masového poskytování azylu běžencům udělat najednou selektivní přijímání jedinců použitelných v ekonomice hostitelské země. Jinými slovy, vyspělé země se začaly bránit riziku, že by se jejich vyhraněná národní identita pozvolna přerodila v nevyhraněnou identitu jakési nové globální společnosti. Roletu chce stáhnout i dnešní vláda Spojených států, tedy země, jejíž historie je historií přistěhovalectví. Úlohu v tom všem samozřejmě hraje i antagonismus vznikající mezi islámem a západní civilizací. Tendence ke zdůrazňování rozdílů a ke stavění hrází jistě není krokem kupředu ve světě, který chtěl být už v tomto století globální, tedy celistvý.
Nebezpečí, že polarizace zadusí globalizaci, je samozřejmě největší tam, kde se střetávají ideologie. Tentokrát se střetly proto, že se svět začal otvírat a že v něm vznikal zárodek podmínek pro soužití všech se všemi. Ideální, ale nikoli utopická forma globalizace měla vyloučit válečné střety, měla lidstvu umožnit společnou, multilaterální správu planety, měl v ní ztratit svůj raison d´etre velmocenský hegemonismus. Na něco takového ovšem nebyly ještě všechny kultury připraveny. Pravděpodobně žádná. Ve světě islámu toho dokázali využít falešní hlasatelé náboženského fundamentalismu. Brutální teror, který rozpoutali vůči západu, vyvolal atmosféru, v níž se perspektiva harmonického soužití všech se všemi opět mění v pouhý sen. Vidina globálního světa se vzdaluje za horizont dalšího století a cíl islamistických radikálů se zvolna naplňuje. Neboť jejich cíl - cíl Usámy bin Ládina právě tak jako íránského prezidenta Ahmadínežáda - spočívá ve vyvolání konfrontace vyznavačů islámu se západem, s jeho kulturou a civilizací.
Současná vláda Spojených států zvolila takovou strategii války proti mezinárodnímu teroru, která bohužel nevede k izolování hrstky fanatiků od ostatní muslimské společnosti, ale naopak pomáhá rozmnožovat řady adeptů náboženského protizápadního teroru. Je možné, že íránskému vůdci Ahmadínežádovi se nakonec podaří vyprovokovat George Bushe k vojenskému zásahu. Nic jiného si Ahmadínežád nepřeje. Nedokázal by jinak živit nenávist Íránců vůči Západu, možná by je ani nedokázal dlouho nutit k fanatickým výlevům oddanosti. Pěstovat si vnějšího nepřítele, to byl odjakživa osvědčený způsob slabých vůdců jak zabránit vzpourám. Připravovat válku je dodnes nejsnadnější způsob jak zastírat vlastní nedostatek státnických schopností. Všude na světě.
Odvrátit hrozící polarizaci, to je v této době, myslím, hlavní předpoklad k tomu, aby svět mohl pokračovat v nekonečně dlouhé, těžké, ale zároveň správné cestě ke globálnímu harmonickému soužití svobodných národních i multinacionálních společenství. Nevidím ale nikoho, kdo by se toho chtěl ujmout.