číslo 21

vyšlo 15. 5. 2006

Nalaďte si

Třikrát Henrik Ibsen - revolucionář dramatu

Úterý 23., pátek 26. a sobota 27. května, Český rozhlas 3 - Vltava

Ibsena potkal osud řady velikánů - na jeho dílo se často díváme optikou jeho vlastních méně nadaných pokračovatelů nebo dokonce epigonů. Zcela jiná situace ale byla v okamžiku, kdy Ibsen začínal svou uměleckou dráhu. Situace o to rozdílnější, že Norsko v polovině 19. století byla chudá země, bez kulturních tradic a norština byla spíše okrajovým dialektem, než jazykem světově významného básníka.

Sám Ibsen pocházel z chudé rodiny a jeho začátky byly existenčně víc než obtížné. A přesto vytvořil dílo jehož význam se jen těžko dá s něčím srovnávat. Z jeho her se učilo revoltě několik následujících generací, revoltě jednotlivce proti předsudkům, zábranám, pokrytectví a falešné morálce. Podle Paula Johnsona ani Rousseau ba dokonce ani Marx neměli takový vliv na to, jak se lidé, na rozdíl od vlád, skutečně chovají. To, co lze říci o tematické a ideové rovině jeho her,  platí i o vlivu jeho díla na soudobou a následnou inscenační praxi. Jeho dramata nastolila potřebu naprosto nového způsobu inscenování. Dnes už si jen těžko umíme představit razanci této divadelní reformy, ze které čerpáme v mnohých ohledech dodnes a která naposledy vrátila divadlo z oblasti zábavy do středu celospolečenského dění. Ibsenovy hry se na světová jeviště vrací v mnoha inscenacích a o jejich živosti svědčí i to, že se tak děje ve stále nových a často provokujících interpretacích.

23. května 2006 uplyne sto let od smrti Henrika Ibsena. ČRo 3 - Vltava k tomuto výročí připravil projekt, který posluchačům dá nahlédnout na dílo norského autora z několika úhlů. Toho dne uvedeme premiéru poslední Ibsenovy hry Když my mrtví procitneme, která je (s podtitulem Dramatický epilog ve třech dějstvích) jeho posledním dramatem. Napsal ji v roce 1899 a účtoval v ní se svou dosavadní tvorbou.

Hlavní postavou je sochař Arnold Rubek, který se (stejně jako Ibsen) po letech úspěšného působení v cizině vrací do rodného Norska. Doprovázen o mnoho let mladší manželkou Majou setkává se v lázních s tajemnou Irenou, ženou, která mu stála kdysi modelem k nejslavnějšímu dílu, soše s názvem Den vzkříšení. Trojici vyhraněných lidských typů – stárnoucí, unavený a se životem účtující umělec Rubek; mladá, životaplná, v manželství nespokojená Maja; Irena, která obětovala život nenaplněné lásce s Rubekem a od té doby se cítí být „mrtvou“ - doplní statkář Ulfheim, živočišný typ, lovec medvědů, naprostý protiklad umělce Rubeka.

Hra byla u nás poprvé provedena teprve v roce 2004, kdy ji v režii Ivana Rajmonta uvedlo liberecké divadlo F. X. Šaldy. Pro toto uvedení pořídil František Fröhlich nový překlad, který se stal základem rozhlasové adaptace. V režii J. A. Pitínského se v hlavních rolích představí Miloslav Mejzlík (Rubek), Ivana Valešová (Irena), Bohdana Pavlíková (Maja) a Vladimír Doskočil (Ulfheim). Hra byla natočena v roce 2005 v brněnském studiu Českého rozhlasu. Poděkování za podporu vzniku této inscenace patří Norskému velvyslanectví v Praze.

Také Páteční večer 26. května bude věnován Henriku Ibsenovi. Jeho autorka Kateřina Rathouská ho rozdělila na dvě části. V první představí autorovu osobnost a dílo z pohledu překladatelů a historiků divadla a dramatu. Pozornost bude věnována zejména reflexi vlivu Ibsena na moderní drama. V této části uslyší posluchači také ukázky rozhlasových inscenací z archivu Českého rozhlasu. Ve druhé části večera se budeme věnovat současné české inscenační praxi Ibsenova díla. Předmětem pozornosti budou inscenace režisérů Jana Nebeského, Jana Antonína Pitínského, Ivana Rajmonta a dalších.

Konečně v sobotu 27. května bude mít premiéru nové rozhlasové zpracování jedné z nejslavnějších Ibsenových her - Peera Gynta. Moje kniha je poezie, a pokud ne, tak jí bude. Jsem ale rád, že se mi tahle křivda stala: je v tom pomoc a vůle boží, neboť cítím, že mám dost síly. Když má být válka, tak prosím! Nejsem– li básník, nemám co ztratit. Zkusím to jako fotograf. Vezmu si na mušku norskou současnost, jednotlivě, člověka po člověku, neušetřím ani dítě v matčině životě, ani myšlenku či náladu za slovem člověka, který si zaslouží té cti aby mi přišel pod ruku. - Takto rozhořčeně si stěžoval Henrik Ibsen v dopise Björnstjernu Björnsonovi po té, co kritik C. Petersen Peer Gynta ztrhal. Materiál k této hře Ibsen zřejmě našel při svém putování po norském venkově v roce 1862. Skutečný Peer Gynt žil v údolí Gudbransdalen, kde dodnes ukazují jeho hrob. Na základě lidových báchorek o tomto neúspěšném statkáři, lovci a dobrodruhovi vytvořil Ibsen hrdinu srovnatelného s těmi největšími dramatickými a literárními postavami všech dob. Je to hrdina bezesporu nadaný talentem i životní energií. Má cit i nespoutanost, ale zároveň i její rub - nezodpovědnost. Naprosto mu schází pokora a i jeho vůle stejně rychle mizí jako se objevuje. Na konci své pouti shledává, že svůj život prohrál. Této moralitě propůjčilo Ibsenovo básnické umění nebývalou životnost a působivost. Ibsen napsal příběh, ve kterém se klene oblouk od pohádky k moderní faustiádě, příběh plný napětí, fantazie a moudrosti. Novou rozhlasovou inscenaci Peera Gynta na základě překladu Josefa Vohryzka a Josefa Bruknera připravila režisérka Hana Kofránková s Ivanem Trojanem v titulní roli.

MARTIN VELÍŠEK