číslo 21

vyšlo 15. 5. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Petr Rezek zpíval nejen Píseň lesů, vod a strání

Zpěvák a kytarista Petr Rezek zažíval popularitu především ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy byl vedle Hany Zagorové druhým sólistou skupiny Karla Vágnera, ale muzikantské ostruhy získal už o desetiletí dříve jako člen známých rockových nebo, jak se u nás onehdy říkávalo, bigbítových kapel Karkulka a Beat Juventus. Média už delší dobu Petra Rezka poněkud přehlížejí, ale nostalgicky naladění posluchači mají stále rádi jak jeho duety s Hanou Zagorovou (Duhová víla, Dotazník, Ta pusa je tvá), tak i sólové songy (Modrá zem, S písní lesů, vod a strání, Kino Gloria, Přátelství a jiné). S tímto zpěvákem si povídali autoři pravidelného vzpomínkového písničkového pořadu Staří, ale dobří (ČRo 2 - Praha, vždy sobotu v 16.30).

Byl jste členem několika důležitých kapel pro historii českého bigbítu: Beat Juventus či Karkulka. Jak byste tuto éru charakterizoval?
Ta bigbítová éra byla naprosto úžasná, i když jsme tehdy od úřadů měli přibouchnuté dveře. Muziku jsme v šedesátých letech dělali v neuvěřitelně skromných podmínkách. Aparaturu jsme si třeba vozili tramvají, což se naprosto nedá srovnat s dneškem, kdy má i začínající kapela okolo sebe tým techniků a manažera. Pro nás byl manažer prakticky nemyslitelná záležitost. Tato funkce oficiálně neexistovala. Manažer musel hrát alespoň na tamburínu, aby byl veden jako muzikant. Naše bigbítové začátky byly tedy velmi těžké, ale zároveň krásné.

Vaše muzikantská cesta vedla rovnou k bigbítu?
K muzice jsem trochu víc přičichnul na vojně jako kytarista-samouk. Tam jsme založili kapelu, která pro nás ve vojenském životě znamenala určitou úlevu. Mohli jsme se dostat z kasáren a hrát na tancovačkách. Naprosto zarytě jsme poslouchali Radio Luxemburg a odtud čerpali repertoár. K bigbítu jsem natolik přilnul, že půl roku po návratu do civilu jsme získal angažmá právě ve skupině Karkulka, která - společně s Olympikem a Mefistem - patřila ve své době v Praze k nejslavnějším.

V kapele Beat Juventus jste zažil éru s Karlem Černochem i bez něj. Co pro vás tato kapela znamenala?
Beat Juventus mně připadal zajímavý z několika důvodů. Jednak to byla jedna z prvních kapel - vedle George and Beatovens s Petrem Novákem -, která sázela z větší části na vlastní, česky zpívané písničky. Kromě toho náš kapelník Láďa Heráček prosazoval - navzdory jisté počáteční nevoli nás, kytaristů - zvučení dopředu, to znamená, že muzika byla smíchána z předních beden. Později se ukázalo, že jiná cesta jak zvučit koncert neexistuje. Nezapomenutelná byla samozřejmě také spolupráce s Karlem Černochem, který se během doby, v níž zpíval s Juventusem, stal hvězdou a zakrátko dostal nabídky od velkých orchestrů. Karla bigbít příliš nevzrušoval, on miloval spíš Toma Jonese. My jsme pak vystřídali Mefisto v divadle Rokoko, kde jsme vydrželi necelé dva roky.

Vzpomínám si na sólové EP Beat Juventusu s písničkami jako Oči nebo Kapka jedu. To je ale také jemnější, melodická hudba v duchu dobově módního sunshine popu, založeného na košatých vokálních harmoniích.
Ano, to je pravda. Tenkrát byl tento styl velmi populární a všichni členové kapely začali chodit na hodiny zpěvu. Kapely se tehdy zbavovaly sólových zpěváků a jednotliví muzikanti zpívali sami. To byl kromě nás třeba i případ Olympiku.

Potom v raných sedmdesátých letech jste zpíval bubblegumové písničky v ansámblu Františka Ringo Čecha. Jak vám toto stylové zaměření vyhovovalo?
To bylo něco úplně jiného. Písničky jako Parní stroj nebo Ježek se má byly nesmírně jednoduché, ale velmi oblíbené. Ringo Čech se v této muzice našel, ale já jsem měl rád něco úplně jiného. Nastoupil jsem do této kapely jako kytarista, ovšem zpíval jsem první půlku koncertu. Vlastně tam začala moje pěvecká kariéra, která potom pokračovala u Kardinálů Petry Černocké.

Kdy jste se seznámil s Karlem Vágnerem?
To bylo někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy jsem byl jako záskok na šňůře s Mefistem místo Oty Jahna, který odjel do Anglie. V tom souboru zpívali Jaromír Mayer a Eva Pilarová a hrál Karel Vágner. Jednou po koncertě v Chomutově jsme zašli na večírek ke známým. Tam jsme si zahráli nějakou muziku a Karel mi najednou jen tak z legrace řekl: „Ty pěkně zpíváš. Když tě někdy budu potřebovat, tak se ozvu.“ No, a za pět let ozval. Tímto způsobem jsem se dostal do orchestru Karla Vágnera a k Hance Zagorové.

Rád bych se zastavil u jedné původně filmové písničky, která vaší zásluhou v první polovině sedmdesátých let zdomácněla i v Čechách. Jde o Modrou zem (Everybody‘s Talkin‘), kterou po světě proslavil Harry Nilsson. Jak jste se k ní dostal? Viděl jste film Půlnoční kovboj, v níž skladba prvně zazněla, ještě před tím, než jste ji přezpíval?
Na severu Čech jsme měli v nějakém amfiteátru odpolední koncert s Petrou Černockou a večer tam byl promítán Půlnoční kovboj. Na film jsem se šel podívat a písnička mě okamžitě zaujala. Po skončení představení jsem šel do zvukové kabiny za zvukařem, aby mi tu píseň přetočil na kazetu, což udělal, a já jsem ji mohl odnést Pavlu Žákovi, aby mi ji otextoval. Během týdne jsme ji natočil a Supraphon ji rychle vydal. Jenže půl roku deska ležela v obchodech téměř bez povšimnutí - až do okamžiku, kdy přišel do pražských kin Půlnoční kovboj.

Jako zpěvák máte příjemný, civilně působící hlas, který by podle mého názoru nejvíce vynikl v žánrové oblasti senzitivně založených písničkářů, jakými byli například Bob Lind nebo Jim Croce. Co si o tom myslíte?
Bývaly doby, kdy jsem se musel zcela podřizovat kapele. Možná máte pravdu, že jsem svůj hlas mohl využít lépe. Kdykoliv mi někdo položil otázku, co poslouchám, tak jsem odpovídal, že to určitě není pop. Vždycky jsem měl rád tvrdý rok a později heavy metal, který ostatně poslouchám dodnes. Dokonce jsem v osmdesátých letech hrál se svou kapelou Centrum dvě sezóny hardrock, ale ukázalo se, že ta cesta nebyla správná. Lidé si na tu změnu nezvykli, a já jsem se vrátil zpátky k normálním písničkám. Ale ten typ písničkářů, o němž jste mluvil, je mi také blízký. Měl jsem rád třeba Cata Stevense, a když jsem byl v Londýně, tak jsem si pro sebe objevil v Čechách naprosto neznámého amerického písničkáře Shawna Phillipse, který měl fantastický repertoár i hlas.

JIŘÍ KASAL