číslo 21

vyšlo 15. 5. 2006

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Skutečně psáno kurzívou?

Každý z čtenářů této rubriky jistě dobře zná obojí význam slova kurzíva. Jednak tu máme na mysli ležatý typ písma, jednak, přeneseně, se jím v žurnalistickém slangu označuje „druh novinářského projevu psaného lehčí formou“, tedy například poznámky „na okraj“, sloupky, glosy nebo fejetony, které bývají často tištěny právě tímto písmem (a po jejichž noblesně inteligentní, nerudovské, čapkovské či bassovské minulosti se ovšem nad střídáním politického suchopáru s bulvární neurvalostí, jak je známe ze současných novin, může jenom stýskat!). Ale k rozhlasu: v jeho vysílání se tohle slovo objevuje v titulu programové řady patnáctiminutových vltavských pořadů Psáno kurzívou (pro pamětníky: před lety nesla název Reflexe, o něco později Zrcadlení), vysílané každý pracovní den v 10.00 hodin.

Ve dvou týdnech, které jsem podrobněji sledoval (nerozlišuji tentokrát mezi premiérami a reprízami), však tomuto „kurzívnímu“ názvu bezezbytku vyhovoval jenom jeden pořad, a to fejeton Rudolfa Křesťana Dvakrát o smekání, nápaditý text, brilantně vystavěný, s chytrou, vtipnou pointou, a taky výborně „autorsky“ přečtený, což všechno se ovšem u tohoto zřejmě nejlepšího současného fejetonisty dá předpokládat málem automaticky… S jistými rozpaky bych ještě připustil, že tomuto názvu cyklu odpovídal i esej Karla Hvížďaly O fakticitě jako obrazu, vyňatý z jeho autorské série Uvízlé věty. Ale co ty ostatní? Je snad jenom nějakým vtipným okrajovým glosováním úvaha Proč dobří lidé prohrávají, která připomněla výročí spisovatele, skvělého filozofujícího esejisty a klinického psychologa Roberta Konečného, jehož studie o snech například patří k tomu nejlepšímu, co bylo kdy u nás na toto téma napsáno? A co třídílný cyklus úvah na téma křesťanství a kultura, jehož autor, teolog a filozof Karel Vrána, umí svá zdánlivě odtažitá témata pojednat až ukázkovým způsobem nekoženě a živě? A to už vůbec nemluvím o výběru z přednášek, jimiž Viktor Frankl, jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století, poutavě přibližoval širšímu publiku některé otázky své existenciálně orientované logoterapie! Jistě by se přinejmenším podivil, do jaké kolonky byl v Českém rozhlase zařazen, možná, že by to dokonce rozezleně považoval za znevážení zásadních a životně důležitých problémů, o které mu šlo a které nabídl i neodborné veřejnosti k promýšlení!

Konečný, Vrána, Frankl, ti všichni samozřejmě nepsali žádné kurzívy, ale stylisticky vytříbené a mnohdy i značně „odlehčené“ eseje, útvary, které oscilují na pomezí odborné a umělecké literatury. Myslím, že se jich není nutno nikterak bát, vím taky dobře, že se setkávají s poměrně značným ohlasem zejména těch náročnějších posluchačů, a tak jedinou překážkou pro jejich zařazení do vysílání by mohla být snad jenom jejich přílišná odbornická nezáživnost, starobylost dikce, případně obtížná srozumitelnost při sluchové recepci. (Je tu ovšem i jeden problém interpretační: herci mívají někdy tendenci pochopit text eseje jako roli: chtějí tedy hrát postavu příslušného autora, myslitele apod. v okamžiku, kdy se jeho myšlenky rodí, zajímá je třeba jeho věk apod. - a to ovšem bývá zpravidla zcestné.)

Co jsem tu právě napsal, není samozřejmě - proboha! - ani trochu námitka proti lehkonohým, chytrým a vtipným opravdovým kurzívám, ani proti žánrové různorodosti a tematické pestrosti této programové řady. To je naprosto v pořádku, pokud se už nenašla ve vysílacím schématu šance pro řady dvě, žánrově více specifikované a od sebe oddělené. Jenom ta zobecňující viněta „psáno kurzívou“, mi připadá až příliš matoucí, pro některé texty snad dokonce i trochu zbytečně „shazující“…

Ale když už tu hovořím o kurzívách, pro jednu na závěr můžu nabídnout námět. Často slýchávám v Českém rozhlasu rozhovory s populárními herci, kteří se na položené otázky dopodrobna rozpovídají o svých nových rolích na divadle, ale především ve filmu a v televizi, a vždycky netrpělivě čekám, že se moderátor zeptá i na jejich, často bohatou a významnou, práci v rozhlasových studiích. Ale dočkám se toho, a to i u moderátorů jinak velmi dobrých a erudovaných - samozřejmě s výjimkou těch vltavských -, vlastně jenom zřídka. Proč? Považují snad tohle téma za mediálně méně atraktivní, pro posluchače zase ne tolik přitažlivé? Nebo - a tomu se mi nechce ani věřit - nepovažují je za příliš zajímavé ani pro sebe samé? Znají ale vůbec dobře, tj. z vlastní posluchačské zkušenosti, i rozhlasové vysílání, které „běží“ za hranicí jejich úzce žurnalistické orientace? V tomto případě tedy rozhlasové hry, eventuálně i literární pořady? Toť otázka. Nebo že by snad považovali podobné otázky za nežádoucí a nepřiměřenou sebereklamu rozhlasu? To snad ne! Já alespoň vnímám rozhlas jako sice hodně diferencovaný, ale přece jen nějaký celek... A tak prostě nevím, a trochu tomu taky nerozumím.