číslo 21

vyšlo 15. 5. 2006

Titulní rozhovor

Oldřich Kulhánek, malíř a grafik

Vaším krédem je: „Umělec by měl podat zprávu o sobě, o čase a místě, kde žije. Zprávu o duši současníka.“ To je ale velké sousto, nezdá se vám? 

Zní to vzletně, ale údělem umělce je opravdu podat zprávu o tom, že byl, žil, kde žil a jak žil. Jestli se dotkl všehomíra, už zhodnotí historie. Nejsme Michelangelové ani Leonardové. Musíme se posuzovat skromněji. Ovšem předat ono svědectví, to z nás nikdo nesejme. Přece jenom jsme jako umělci obdařeni určitým nadáním a svůj pohled musíme vyjevit. 

Máte pocit, že jste se dopracoval k poznání současného člověka? 

Své práci se věnuji od dvaceti let. Dneska mi je šestašedesát. Nějaká práce už za mnou tedy je a leccos by se v ní dalo o současném člověku vypozorovat. Ale mé mínění o člověku současnosti a světě, v němž žijeme, je docela rozporuplné. Sám sebe bych charakterizoval jako životního realistu. Rozhodně nejsem životní optimista, protože optimismus je v dnešní době pošetilost. Realista bere svět takový, jaký je, ví, že by mohl být hezčí, ale bohužel... A co si tedy myslím o člověku? Je to bytost značně problematická, a navíc nedisponuje něčím takovým, čemu se říká historická paměť. To jsou jenom zbožná přání. Lidi opakují ve svých životech stále totéž, chovají se podle stejných vzorců. A to člověka naplňuje lehkým smutkem. Nepoučitelnost vládne světem. 

Které osobnosti v dějinách vás fascinují? 

Spíš bych v této souvislosti pohovořil o svých výtvarných praotcích. Ten, který nejvíce vyhovuje mému naturelu, je Albrecht Dürer, nesmírně nadaný kreslíř a grafik. To je moje stálice. Další, kdo mě vždycky nesmírně ohromoval, je Matthias Grünwald. Kdykoliv se dostanu do Colmaru, kde v Muzeu Pod lipami spatřím Nanebevstoupení Ježíše Krista a Ukřižování Ježíše Krista, ta díla pozdní gotiky, která obsahují něco metafyzického, cosi mezi realitou a něčím vyšším, prožívám ohromný zážitek a vůbec nevnímám lidi kolem sebe. To se dá těžko sdělit. Někdo se na tyhle obrazy bude koukat a nepocítí vůbec nic, ale pro mě je to zázrak. Můj zázrak se děje v Colmaru. 

Jaké další osobnosti vás oslovily?  

Vedle Hieronyma Bosche to byl Pieter Breughel, a dále plejáda umělců rudolfínských. Kdybych se měl nějak kunsthistoricky zařadit, pak řeknu, že jsem byl ovlivněn manýrismem. Vůbec si myslím, že fenomén manýrismu je v české kultuře přítomen dodnes, ať si to přiznáváme nebo ne. Jeho fluidum tady přetrvává věky. To byla doba, která českému výtvarnému naturelu konvenovala. 

Souvisí vaše umělecké krédo i s vaším chápavým uchopením faustovského tématu? 

Faustovské téma je téma „forever“ - navždy. Faust, to je mýtus o pokušení. A za to pokušení si můžeme dosazovat, cokoliv chceme. Pokušení může být v rovině duchovní i hmotné. Pokušení mocí, pokušení ovládat, pokušení mít všechno, plahočit se za tím, a nemít nic. Poslechněte, to je krásné: je-li Bůh, pak je spravedlivý. Protože když se někdo pachtí strašně moc, pak nakonec v té ruce nemá nic. To jsem taky vyjádřil v jedné kresbě. 

Jak to vlastně bylo s ilustracemi k Faustovi? 

V roce 1980 vypsala společnost nakladatelů IBBA soutěž na faustovské téma. Mladá fronta se rozhodla, že doktor Jindřich Pokorný se spolupracovníky udělají Knihu o Faustovi s podtitulem Faustovský mýtus. Přítel Kopřiva mě vyzval, abych do toho udělal obrázky. Ne ilustrace, spíše výtvarný doprovod, který měl podobu separátu všitého doprostřed knihy. Kniha byla hotová a odebrala se ke schválení na ministerstvo kultury. Tam ji zakázali, protože autorem ilustrací byl Kulhánek. Když jsem se po týdnu vzpamatoval, šel jsem za těmi pány kolegy výtvarníky na ministerstvo a ptal se těch bolševickejch parchantů, proč ji zakázali. A ono se jim to z očí do očí špatně vysvětlovalo. Navíc to byli „kolegové“ z jedné líhně - taky studovali u profesora Svolinského, i když ne společně se mnou v ročníku. Výsledkem bylo, že nakonec tu knížku povolili. Ovšem zcenzurovali Valpuržinu noc, protože ta na ně byla příliš erotická.  A nastojte, kniha dostala v Lipsku druhou cenu! Pochopitelně, nikde se o tom nepsalo, východoněmecká strana nevěděla, oč jde, a tak se neustále domáhala termínu, kdy se ta cena předá. Soudruzi v tom rok kličkovali, nakonec to neustáli, a já byl pozván na velvyslanectví NDR, kde mi tu Stříbrnou cenu předali. Nejpůvabnější na tom bylo, že soudruh, který tu knížku zakázal, mi přišel gratulovat jako první. 

Tenhle okamžik jste si jistě vychutnal...  

Samozřejmě. Připomněl jsem mu, jak to od něj bylo sprosté, když tu knížku zakázal, a on jen pokrčil rameny, no to víte, to je život. 

Ani netušil, jak se trefil, když jste se pak dozvěděl, jaká publikace vyhrála ve faustovské soutěži první cenu... 

Tu dostal východoněmecký autor za životopis Bedřicha Engelse. 

Zmínil jste profesora Karla Svolinského, k jehož nejnadanějším žákům jste patřil. Co vám tento umělec dokázal předat? Čemu vás naučil? 

Právě začínám jihnout. Neboť tvrdím, že vše, co jsem, jsem díky panu profesorovi. No, je to trochu bonmot. Samozřejmě, človíček, který chce dělat umění, musí mít talent. Bez talentu je to jen hoře a dřina a… nic. Ale vedle talentu potřebujete i jisté školení a já jsem se díky panu profesoru Svolinskému ocitl na ohromné startovací dráze. 

Kolik mu bylo, když jste u něj studoval?  

V době, kdy jsem u něj v polovině mých studií začal studovat, mu bylo kolem šedesáti. Já byl jeho velký hýčkanec. Ne v tom smyslu, že bych byl hýčkán, naopak - přísně mě vedl. Byl jsem v ročníku sám a od 3. ročníku jsem dostával speciální úkoly. Poté co mě prokoukl, prohlásil mě za svého dvorního surrealistu a já na škole prožil plodná učednická léta. Různé grafické techniky a vůbec pohled, jak se má člověk koukat, to mám od Svolinského. On přitom neučil tak, že by trousil nějaké poučky, on měl dar vám to rovnou předat. Když jsem dělal dřevoryt, vzal si to dlátko, lehce přitlačil a řekl, takhle to dělejte. To stačí. Vy v tu chvíli nepotřebujete víc. Starý pán měl ohromný dar předávat hodně málo slovy. 

Většina Čechů má Karla Svolinského spojeného s folklorními ilustracemi...  

Já tvrdím pravý opak. Dokázal vycítit v každém studentíkovi, kam ho jeho srdce táhne, a byl natolik tolerantní, že toho človíčka tím směrem pustil. Aspoň v době, kdy jsem tam studoval já, nevychovával malé ani větší Svolinské. Ve třetím ročníku mi dal nakreslit těžkou kresbu figury. Pak mě pozval do ateliéru a tam mi naložil k seštudování plnou náruč knih o surrealismu, které jsem tady v té době nikde v knihovnách nemohl vidět. A od té doby jsem měl speciální studijní program. Když to dneska rekapituluji, tak si myslím, že tohle se nestalo nikomu jinému. 

Je umělec na počátku své dráhy nějak předurčen k tomu, jakému žánru se bude věnovat? Nebo prostě jen zkouší a časem zjistí, co mu bude nejlépe vyhovovat? 

Tohle neumím zhodnotit. Moje cesta byla spíš taková, že jsem od počátku inklinoval ke kresbě. Jsem toho názoru, že kresba je základ výtvarného umění. To mohu odpřísáhnout a budu to tvrdit do konce svých dnů. Ale že někdo od počátku tíhne ke kresbě a grafice, a jiný je posedlý barvou, to je taky pravda. A pravda taky je, že i ten malíř musí umět kreslit, ne že ne. Jde jít oběma cestami, ale nakonec se stejně usadíte buď v kresbě, nebo v malbě. Takoví ti Bivojové, co sochají, malují, kreslí a nevím co ještě, no promiňte, ale na jejich práci to je znát... Vždyť i ten Michelangelo byl lepší sochař než malíř. On ten pámbíček to vždycky zařídí tak, že vám dá do vínku jen něco, nikdy ne všecko. Když s tím umíte hospodařit, je vaše cesta přímější. Když jdete ode zdi ke zdi, ztratíte spoustu času. Ale jsem přesvědčen o jednom: v umění vždycky záleží na tom, co ten tvůrce udělal. Jestli k tomu dospěl takovou cestou nebo jinou, je pro hodnotu díla naprosto nepodstatné. 

V sedmdesátých a osmdesátých letech jste nepatřil mezi konformní autory. V roce 1971 jste byl zatčen za hanobení představitelů spřátelených socialistických zemí, pak jste byl po dva roky každých 14 dní vyslýchán... 

Tehdy šlo o regulérní grafiky, které jsem vytvořil v období 1970 až 1971. Byla to série mých leptů-koláží Koktejl života - náměty politické, erotické, prostě to, co hýbalo šedesátými lety. Celé to začalo světovou výstavou v Ósace, kam ministerstvo kultury a Dílo poslaly soubor grafik. V Tokiu otevřel bednu s pracemi jeden vysoce postavený topič-estébák a udal nás do Prahy, že jsme tam poslali „vysoce závadné“ grafiky. Tady jsme o ničem nevěděli, jenže soudruzi zatím začali připravovat monstrproces s výtvarníky, kteří se zúčastnili Ósaky. Tehdejší komisař naší expozice Galuška byl natolik chytrý pán s konexemi, že dokázal toto nebezpečí odvrátit. Jak už to tak bývá, chybička se vloudí vždycky… V síti zůstali jen dva - Kulhánek a Krejčí. 

Prý došlo i na kuriózní situace… 

Zabavili mi pas a manželka mi v dopise do kriminálu, který mi mimochodem nikdy nedošel, napsala: „…propříště se musíš rozloučit s Hugo van Goesem, Hansem Memlingem a Pieterem Brueghelem...“ Asi za rok mě začali vyšetřovat pro ilegální styky, poručík na mě naléhal, abych mu sdělil adresy těch pánů. Říkám, no, setkával jsem se s jeho obrazy, ale ten Pieter Brueghel zemřel před pěti sty lety. Začal na mě řvát, abych si nechal ty intelektuálské poťouchlosti. Naštěstí můj právník požádal, aby to bylo zaprotokolováno, takže tenhle pomníček blbosti, kdy vyšetřovatel po mně žádá adresu Brueghla, zůstal v estébáckých análech. 

Ale nepoučil jste se a v sedmdesátých letech jste pilně přispíval do ostravských sborníků Ivo Janouška a Jana Štefana. Jak jste tuhle dobu prožíval? 

Já byl nepoučitelnej. Dalo sice dost práce se uživit, ale nemínil jsem si s bolševiky nic začít. Já byl svobodnej u pracovního stolu. Jakmile za mnou kamarádi přišli, nikdy jsem neodmítl. Byli to kluci mé generace a museli to být taky pěkní nebojsové, protože věděli, že po mně estébáci jedou. 

Jak vaše spolupráce probíhala?  

Pořádali sborníky, výstavy… Třeba Janoušek v Ostravě sebral studenty, přijel do Prahy a prošel ateliéry těch, co nesměli vystavovat. Taky ho za to estébáci citýrovali, a on jim odpověděl: „Pokud vím, tak Kulhánek nevystavuje, ale žije a pracuje, tak jsem chtěl studentům ukázat, jak pracuje. Kdyby vystavoval, tak bych je k němu nevodil.“ Taky jsem si moc vážil lidí, kteří mimo Prahu pořádali výstavy zakázaných autorů. Ta výstava nikdy nedožila více než dvou tří týdnů, pak ji soudruzi se vší parádou zavřeli. Ale například doktor Peťas, ředitel chebské galerie, kde takovou výstavu zavřeli po deseti dnech, všechny vystavené práce pro galerii koupil. Ať mi pak nikdo neříká, že tohle byli lidi, kteří k nám nepatřili. Dneska je každý novinářský mladíček soudí za to, že byli slouhové režimu, ale to není pravda. Ten člověk statečně nakoupil obrazy a pro mě to znamenalo živobytí na půl roku. Každý soud se musí velice pečlivě vážit. 

Vaše práce obsahují i hodně drtivého..  

Nejsem žádný bukolik, spíš tíhnu k existenciálnu. Kolikrát mám pocit, že bych měl udělat něco něžně milého, ale nakonec mi z toho stejně vznikne polotragédie, nebo to aspoň má dramatičtější vyznění, než jsem zamýšlel. Ale myslím si, že si to v sobě člověk nese zakódované. Taky vyznávejte v dnešní době něžné veršovánky typu „láska - páska“… I kvůli tomu jsem dlouho koukal spatra na veršíčky Jaroslava Seiferta. Považoval jsem je za takové veršování do památníčku. Ale pak v závěru života vydal sbírky básní Morový sloup, Deštník z Piccadily a Býti básníkem, které toho tolik vypovídají o nitru člověka, že už se tam žádná „láska - páska“ nehodí. A těmihle básněmi se pro mě Seifert teprve stal velkým básníkem.

A k čemu se chystáte v nejbližší době?  

Jsem té zásady, že o tom, co právě dělám, se nemá moc mluvit. Až to získá tvar. Ale nějak se z vaší otázky „vylžu“. Mám dva programy - litografii a kresbu. V litografii se mi rýsuje jakási cesta symbolů doby… A v kresbách se možná vrátím k tématu, které jsem nakousl před pár lety. To byly litografie na téma pád, inspirované Posledním soudem barokního typu. Tam mě fascinovala tělesnost pádů a pád jako fenomén. Možná se k tomu v těch kresbách vrátím.