číslo 21

vyšlo 15. 5. 2006

Jak to vidí

Jaromír Štětina,
publicista, spisovatel a senátor 

ZKRAJE TÝDNE

Záznam v boží kanceláři

Nezastírám, že pro mě Afghánistán představuje už skoro čtyřicet let  tiché, ale neustálé a naléhavé mámení. Modro-zeleno-červeno-bílá drsnost hor, oáz, sněhu a nebe dřív nebo později uchvátí pozorovatele, stejně jako bohabojnost kmenů Hindukúše. 

Neskrývám, že podobnou silnou víru, jakou mám v nejbídnější asijskou zemi, sdílím s těmi, kdo vidí záchranu planety v konceptu rozvojové pomoci a Miléniovém programu OSN, které by měly do roku 2015 odstranit ve světě nejdrastičtější hlad, nedostatek zdravotní péče a negramotnost. Česká republika se vloni oficiálně změnila ze země přijímající na donorský stát. Mimo jiné to bude znamenat i tvorbu řady legislativních norem a dlouhý proces vytvoření obecného souhlasu s tím, že zhruba 0,1 – 0,35 procenta našeho hrubého národního produktu poputuje na rozvojovou pomoc.

Mám v Senátu záležitosti rozvojové pomoci tak trochu v referátu. Proto jsem využil možnosti jedenáctidenní návštěvy Hazaradžátu - afghánského území ve ztracených centrálních horách. Optiku intimního pohledu na bídu nemůže při politických rozhodováních od stolu nic nahradit.

Hazarů, potomků mongolských nájezdníků ze 13. století, je asi pět milionů. Ze všech afghánských národností se jich krvavost afghánských dějin dotkla nejvíce: od nájezdu krále Amira Abdura Rahmana koncem 19. století, přes sovětskou okupaci, občanskou válku až k nenávistné talibánské politice proti šiítským horalům.

V roce 2003 jsem byl v Hazaradžátu naposledy. Na řece Band-e amir leží oáza Jakovlang. Úplnou náhodou jsem na okraji vesnice narazil na polorozbořený hliněno-kamenný dům. Z trosek vyšla žena v loktuši s nezahalenou tváří. Byla to Evropanka, Němka, která se do Hazaradžátu přistěhovala před třiceti lety. Vdala se za Hazara a spolu postavili dům. V něm udělali nemocnici pro malomocné. V horách ji všichni znají pod jménem Sestra Ina. V lednu 2001 Jakovlang dobylo komando Talibů, které sem přiletělo helikotérou. Za jeden den pozabíjeli přes tři stovky Hazarů, jejich těla svezli do centra a narovnali do hranice před mešitou. Byl to demonstrativní masakr provedený sunnitskými fanatickými bojovníky, zjevně řízený ze samotného kandahárského talibánského centra, protože se ho zúčastnil sám talibánský ministr informací.

Komando napadlo i leprosárium sestry Iny. Nemocnici vyhodili granáty do vzduchu a její zařízení zničili. Sestře Ině s manželem se podařilo utéct do vsi, několik zaměstnanců nemocnice Talibové zastřelili.

Minulý týden jsem Jakovlangem projížděl. Samozřejmě jsem se u Inina leprosária zastavil. Ruiny byly stejné, jako před třemi lety. Byli tu stejní pacienti jako tehdy: ženy se znetvořenými obličeji a pahýly paží, i pomatený chlapec, který neustále, s křečovitým smíchem, naznačoval hranou dlaně gesto podříznutí hrdla. Tehdy mu Talibové před očima podřezali otce a sestra Ina ho přijala mezi své malomocné.  Vystoupili z trosek jako přízraky. Jen sestra Ina a její hazarský manžel tu nebyli. Vloni prý odjeli do Pákistánu a odtud do Německa.

Neodvážil bych se říci, že to sestra Ina po více než třiceti letech vzdala. Její oběť byla nadpozemská, její odjezd byl v řádu morálky křesťanské i muslimské a její skutky jsou napsány v boží kanceláři, bez ohledu na to, jak se její Nejvyšší správce nazývá. Nevím, jestli sestra Ina někdy slyšela výrazy jako rozvojová pomoc či Miléniový program OSN, ale určitě o ní platí slova, která kdysi napsal Martin Andersen Nexö: „Nízko stojící člověk chrání v prvé řadě sebe sama, člověk na vyšším stupni především druhé; dětí a starců, slabých, ba mrtvých se ujímá.“