číslo 22

vyšlo 22. 5. 2006

Dívejte se

I v éře fašismu se lidé měli rádi

Pondělí 29. května, ČT 2, 22.35

Nikoli nadarmo se Fellinimu přezdívalo mág filmového obrazu. Do svých filmů dokázal prolnout bizarnost společně s poetickými akcenty, sarkasmus s mimořádnou senzualitou. Platí to rovněž pro Amarcord (1973). Režisér se tu obrací k éře italského fašismu, kdy sám prožíval mládí, kdy zápolil se zkostnatělou školskou výchovou, s náboženskou upjatostí, kdy ochutnával první erotické podněty. Není divu, že v plejádě často groteskních příhod, spojených zejména s institucí rodiny jako základního pilíře společnosti, se samotná existence represivního režimu odsouvá nejprve do pozadí a poté zcela vytěsňuje. Lidé se radují z maličkostí, se vší vážností prožívají drobná traumata, okouzleně přihlížejí grandiozním oslavám či průvodům, všemu, co je aspoň na okamžik vytrhne z všední existence, ochotni stádně zvednout ruku k fašistickému pozdravu. I když to režisér popírá, jistě se inspiroval i osobními zážitky, ostatně už sám nářeční termín „amarcord“ nese význam „vybavuji si“.

Snímek nemá ústředního hrdinu: lze říci, že jím je celé přímořské městečko, počínaje dospívající mládeží a konče nejstarší generací. Přesto některé postavy vystupují do popředí častěji než jiné: především je to student Titta a jeho snadno navztekatelný otec Aurelio, ale také povětrná dívka přezdívaná Štístko či advokát, jenž svými přímo do kamery vyprávěnými vstupy vnáší jistý odstup a nadhled, když vypráví o dějinách a pamětihodnostech městečka.

Fellini dává velký prostor vzpomínkám, představám a snům svých hrdinů, často mžitkovým, ale někdy rozvedeným šířeji. Ve filmu nalezneme různorodé stylové i žánrové roviny: vedle lyrického poletování chmýří či sněhu, bezstarostného dovádění a prozpěvování nacházíme karnevalově odlehčené postavy (cholerický Tittův otec s anarchistickými tendencemi, stále však mírněný svou ženou) i celé události (výlet do přírody s pomateným strýčkem, který se nejprve počurá, když si zapomene rozepnout poklopec, a posléze vyleze na strom s pověstným křikem „Chci ženskou!“).

JAN JAROŠ