číslo 22

vyšlo 22. 5. 2006

Televizní glosář

O jiné realitě

Při sledování osudů některých „velkolepých“ televizních projektů se člověk neubrání pocitu škodolibého zadostiučinění. Typickým příkladem je fiasko letošní druhé řady šmírácké reality show VyVolení. Samotná radost z faktu, že prosté prolomení hranic vkusu a podbízení se nižším pudům masového diváka ještě nezaručí dlouhodobější úspěch, však ještě není dostatečným důvodem, proč se k podobné zhůvěřilosti vracet. Tím je teprve faktické přiznání „tvůrců“ VyVolených, jak je to v jejich show s realitou.

Propad diváckého zájmu znovu asistovat při ponižování nešťastníků uhranutých vidinou miliónů a jepičí mediální slávy vysvětlil nedávno v týdeníku Televize režisér denních sestřihů života ve vile, Jan Sládek: „Do druhé řady VyVolených se bohužel vybralo příliš mnoho extrovertů a ti svou arogancí, exhibicionismem a sprostotou přebíjejí ostatní lidičky.“ Show však zjevně musí pokračovat: „Proto jsme sáhli k určitým opatřením, abychom tenhle extrém vyrovnali. Už třeba nepouštíme na obrazovku jejich exhibice a příliš sprosté výrazy.“ (!!!) Citovaná upřímnost snad přesvědčí i poslední naivy, kteří ještě věří pokryteckým proklamacím o „autenticitě“ a „sociologických kvalitách“ zmanipulovaných scének.

Podobně málo smyslu, jako ztrácet čas úvahami nad VyVolenými, má i rozmnožovat komentáře k jiné z aktuálně zuřících televizních hrátek s realitou - předvolební kampani. Propagandistický koktejl faktů, polopravd, lží, denunciací a štvaní, které doktor Železný předvedl v předvolebních Otázkách Václava Moravce, byl opět svým způsobem dokonalý. Na přesvědčivosti mu však podstatně ubírá právě někdejší letitá zkušenost z dob pořadu Volejte řediteli. Se stejně svatým zápalem, s jakým dnes bojuje „v zájmu voličů“, v něm hájíval své obchodní zájmy. Účet, který jsme za ně právě my voliči zaplatili, zněl tehdy na deset miliard korun.

O skutečném životě se však divák z obrazovky občas přece jen něco dozví. V polovině letošního května, kdy se televizi s realitou žonglovalo popsaným způsobem, to - možná paradoxně - bylo v případě filmu, který ji využil „pouze“ jako bezpečné východisko tvůrčí stylizace. Tragikomické podobenství dnešního světa v komorním příběhu několika ztracených existencí na konci světa ve filmu Marka Najbrta Mistři má sílu, působivost a pravdivost, o které si kupčíci s realitou mohou nechat jen zdát.

JAN SVAČINA