číslo 22

vyšlo 22. 5. 2006

Navštivte

Lze sebevražedný teror považovat za politický akt?

Zkrvavělými vztahy mezi Palestinci a Izraelem se zabývaly mnohé „palestinské“ filmy, vesměs natočené za výrazné podpory zahraničních producentů a režiséry vystudovanými v Evropě či Americe. Často vznikla díla „západně“ kultivovaná ve svém vypravěčství, vzdálená poloze akčního thrilleru, pozvolna plynoucí v pečlivě komponovaných, ba rádoby oduševnělých obrazech, avšak nepokrytě stranící Palestincům. Zatímco v Božím zásahu, uvedeném v českých kinech před třemi roky, vyvěrá idea ozbrojeného boje z téměř comicsové vize, snímek Ráj hned teď zobrazuje sebevražedný teror jako jednu z legitimních forem nátlaku na Izrael. Tváří v tvář stejně utvářenému násilí, šířenému muslimskými fanatiky i v Evropě, je to přirozeně postoj přijímaný s rozpaky.

Velkou předností filmu je, jak postihuje všednost života v uzavřeném palestinském městě, život s drobnými radostmi i strastmi zahrnujícími jak příležitostné práce (třeba v opravně aut), tak přípravu sebevražedného atentátu. K němu byli vybráni dva nerozluční kamarádi. Věcně se chystají na svůj velký úkol, pevně přesvědčeni, že okamžitě přestoupí do ráje. Netuší, že řada událostí jejich pečlivě nachystaný útok zkomplikuje. Ani na okamžik se do jejich uvažování (ale ani do uvažování režisérova!) nevkrade byť stín pochybností o roztáčené spirále vzájemných násilností, jejichž konce nelze dohlédnout.

Režisér Hany Abu-Assad se přidržuje věcného, místy až pozorovatelského stylu, ale občas zdůrazní jak humorný paradox, tak tezovitou proklamaci o vyhlídkách politického boje. Aniž by se přikláněl k té či oné straně, uznává jak cestu vyjednávání či pokojného odporu, kterou prosazuje z emigrace se navrátivší dcera po kdysi zavražděném palestinském hrdinovi, tak sebevražedné atentáty. S jistou nadsázkou přibližuje počínání obou mladíků opásaných výbušninami, jejichž ilegální přesun na izraelské území vinou nepředvídatelných náhod selže. V ten okamžik se jejich cesta rozdvojuje, jeden z nich, který se nestihl včas vrátit, je dokonce podezírán ze zrady.

Ráj hned teď ponechává na svědomí každého, jak se rozhodne. Ale přesto se snaží vtisknout zlidšťující prvky i případnému atentátníkovi - nenastoupí třeba do autobusu, v němž cestuje malé dítě. Osvětluje duchovní přípravu na čin, včetně videonahrávky slov na rozloučenou (a nic nevadí humorná zápletka se špatně fungující kamerou), dokonce se dovíme, že takové videonahrávky se běžně prodávají.

K působivým okamžikům, které vypovídají o soužití palestinské rodiny, o jejich zvyklostech i nábožnosti, patří tiché loučení obou vyvolených s blízkými, kteří nesmějí nic tušit o plánované akci (i když je vcelku známo, že mnohé matky jsou na takové skutky svých synů hrdé). Dozvíme se o zbožnění sebevražedných atentátníků považovaných za mučedníky, padnou však i zmínky o dávnějších traumatech - třeba svévolných popravách lidí, podezřelých z kolaborace s Izraelem (tak skončil otec jednoho z nachystaných sebevrahů; syn jako by se nyní snažil napravit rodinnou pověst).

Film se přidržuje osvědčených schémat, která provázejí filmový obraz bojů proti uchvatitelům. Sděluje, že tento boj je nezpochybnitelný. Dosud jsme byli zvyklí, že se jednotliví protivníci vyznačovali jasnými hodnotovými znaménky, s nimiž jsme ochotně souzněli (viz například český film Atentát). Nyní se setkáváme s pohledem takříkajíc z opačné strany. Tvůrci se však vyhýbají masivnější zaujatosti, jejich pohled není hysterický, nerozněcuje vášně, jen posmutněle líčí stále hněvivější beznaděj obyvatelstva žijícího v izraelském obklíčení.

JAN JAROŠ