číslo 22

vyšlo 22. 5. 2006

Titulní rozhovor

Miroslav Konvalina, ředitel ČRo 1

Ve Spojených státech jste jako zpravodaj působil od léta 2002 do letošního března. Do jaké Ameriky jste před čtyřmi lety přijel?

Spojené státy se staly už podruhé mým dočasným domovem, tentokrát krátce po teroristických útocích na New York. Hrdá země byla najednou zraněná na citlivém místě a tomu odpovídal i vývoj, který tato tragédie nastartovala. Jako Středoevropan se zkušeností života v totalitním režimu, ale se vzděláním z obou stran oceánu, jsem asi více citlivý na projevy omezování svobod, byrokratickou šikanu či pokrytectví, které byly jednou z reakcí americké společnosti na hrozbu světového terorismu. Možná i proto v mých komentářích tehdy často zazníval kritický tón. To mi ale nebránilo, abych se Ameriku a Američany upřímně snažil pochopit a vždy je respektoval takové, jací jsou. Vnímám je jako přátele s často velmi omezenými možnostmi jak poznat svět do takové hloubky, jako se to poštěstilo mě.

A jakou Ameriku jste opouštěl?

Odjížděl jsem z Ameriky, která se v určitém směru stále víc vzdaluje od Evropy. Loučil jsem se se zemí, v níž vládne odlišný postoj k náboženství, která intenzivně rozvíjí konzervativní hodnoty, jež kdysi dostala do vínku, a kde vládnou mnohem větší obavy ze světových hrozeb než na evropském kontinentu.

Co v současnosti Spojené státy pociťují jako obzvlášť palčivý problém?

Na jedné straně dnes Američané nevědí, jakým způsobem se vypořádat s radikálním islámem, na straně druhé tápou v otázce co s obrovskou lidskou vlnou, která se do jejich země valí z Latinské Ameriky. Za relativně krátkou dobu, kterou jsem ve Spojených státech strávil, ztratila afroamerická komunita postavení nejpočetnější menšiny a stále více je patrné, jak významně ovlivní hispánská imigrace budoucnost Ameriky. Už nyní Hispánci přetvářejí celé oblasti Spojených států, úspěšně se prosazují v kultuře, sportu, ale i v politice, kde prozatím nejvyšší mety dosáhl Alberto Gonzales, který se stal prvním Hispáncem v americké vládě, když usedl do křesla ministra spravedlnosti. Představa Latinoameričana, který si přijel přivydělat na jahodníkovou plantáž, dávno neplatí. To jsou ale jen některá z mnoha pestrých témat, která dnešní Spojené státy nabízejí svým kritikům i obdivovatelům.

Ovlivnil vás nějak život na severoamerickém kontinentu?

Určitě mě oslovil pověstný pozitivní přístup k životu, onen věčný americký úsměv, což je samozřejmě přesný opak českého skeptického úšklebku. Tím, že Američané mají tendenci vše formulovat do pravidel, která následně striktně dodržují, byť někdy nemusejí dávat smysl a mohou zbytečně komplikovat život, výrazně omezují možnost, aby ve společnosti bujely takové jevy, jako je třeba korupce. Tam, kde jsou lidé zvyklí, že vše se odvíjí na základě neformálních vazeb a v neprůhledném prostředí, kde nikdo za nic nenese zodpovědnost, se podobným nešvarům daří přirozeně daleko více.

A jsme doma. Proměnila nějak americká zkušenost vaše vnímání rodné země?

Čech, který se naučil žít podle amerických pravidel, se doma cítí do jisté míry ohrožen. S překvapením jsem zjistil, že v metru si držím ruku na kapse s peněženkou a mobilním telefonem, na ulici se pečlivě dívám pod nohy, abych do něčeho nešlápl, při toulkách přírodou si zoufám nad krajinou poničenou necitlivými lidskými zásahy a v zájmu bezpečnosti raději neberu rodinu na některá sportovní utkání. Podtrženo sečteno: vrátil jsem se do společnosti, která je mnohem víc agresivnější a pesimističtější, ale pořád je to moje země, kterou teď vidím jen trochu jinýma očima.

Čím vás zaujala americká média? Můžete je srovnat s českými?

Z mého pohledu pokračuje úpadek důvěryhodnosti většiny českých soukromých médií. A to je velmi varovné, i když to asi odráží celkový stav společnosti. Proto je tak důležitá role médií veřejné služby, které nejsou strojem na peníze. V rozhlase v tomto ohledu cítíme velkou odpovědnost. U nás, zejména ve veřejnoprávních médiích, neustále hledáme ideální model objektivity, věříme, že jeho prostřednictvím lze dosáhnout jakési univerzální spravedlnosti „napříč spektrem“. Pro nás je to meta, které se chceme přiblížit, ale takzvaná vyváženost se stala takřka zaklínadlem a lidé vně rozhlasu se někdy zdráhají toto pojetí přijmout. Objevuje se názor, že novinář by nejlépe neměl prezentovat žádné vlastní názory a jen tlumočit to, co si myslí jiní. Amerika takové medicínské, evropské pojetí žurnalistiky stále více zpochybňuje. Tamější novináři - zejména ti v soukromých médiích - se nebojí být straničtí a skrytě či otevřeně podporovat jeden názorový proud, aniž by ovšem pomíjeli poskytovat základní informační servis. A americká společnost to kupodivu akceptuje. Novinařina, které počítá s určitým zaujetím či angažovaností, však vyžaduje silné a respektované moderátorské a komentátorské osobnosti. U žurnalistů typu Larryho Kinga či Arta Buchwalda, kteří dokázali ovlivnit celé generace Američanů, má divák či čtenář jistotu, že za vše, co říkají, ručí svým jménem. U nás je podobných osobností zoufale málo. Ale abych nebyl nespravedlivý: když zůstanu na půdě Českého rozhlasu, je skvělé, že v něm působí renomovaní komentátoři jako například Ivan Hoffman či Petr Nováček.

Řídíte jednu z nejposlouchanějších českých rozhlasových stanic. Především v souvislosti s veřejnoprávními médii se často mluví o politických tlacích. Cítíte nějaké?

Po návratu z Washingtonu jsem ani nestačil vybalit kufry, a už jsem ze všech stran slyšel, jak obtížné je dnes v českých médiích odolávat politickému tlaku. Realita je ale taková, že na Radiožurnálu telefony politiků nezvoní. Chci, aby novináři, kteří v rozhlase pracují, cítili, že se nemusejí zodpovídat z každého slova, které zveřejní, ale z profesionality, upřímnosti a nasazení, se kterým svou práci dělají. Každý z nich musí být vnitřně přesvědčen o tom, že novinařina je celoživotní poslání, nikoli půda, na níž lze pěstovat politické ambice. V takovém případě budeme odolávat tlaku jakéhokoli stranického sekretariátu, kvalitní novináře bránit a dělat všechno pro to, abychom případné chyby rozpoznali, přiznali a napravili včas sami.

Jak se díváte na kauzu Aleše Cibulky? Oblíbený moderátor skončil v pořadu Host do domu poté, co v rozhovoru s Yvonne Přenosilovou zpěvačka přirovnala premiéra Jiřího Paroubka k italskému fašistickému diktátorovi Benitu Mussolinimu.

Souhlasím s těmi, kteří si myslí, že jinak velmi příjemný a talentovaný kolega Aleš Cibulka pochybil, když netrval na tom, aby Yvonne Přenosilová svá osočení v pořadu Host do domu buď doložila, nebo se jich vyvarovala. Český rozhlas má nezastupitelnou úlohu v tom, že pomáhá vést diskusi o problémech, ale není bezbřehou ,,žvanírnou“. Moderátor nesmí nechat hosta tlachat, o čem ho zrovna napadne, ale měl by ho dovést k podstatě věci. Veřejnoprávní média preferují věcnou diskusi, ptají se většinou lidí, kteří o věci něco vědí. Problém je, že v tak malé společnosti, jako je ta naše, se některé osobnosti domnívají, že mohou „kvalifikovaně“ komentovat všechno, i když o tom vědí pramálo. Ale k Aleši Cibulkovi: určitě má budoucnost v pořadech, které mu sedí, ovšem pro politické debaty je asi ještě málo zkušený. Mrzí mě, jak o celé kauze informovala česká média, jejichž interpretaci případu Aleše Cibulky a Yvonne Přenosilové řada mých přátel uvěřila. Ale to už jsme zase u mého zklamání nad stavem české žurnalistiky.

S jakým zadáním jste do křesla ředitele Radiožurnálu usedal?

Když ještě ve Washingtonu jednou zazvonil telefon a generální ředitel Václav Kasík mi nabídl post ředitele, pochopil jsem, že hledá někoho, kdo má manažerské vzdělání, ale kdo je zároveň tělem i duší rozhlasák a organismus rozhlasu dokonale zná. A Radiožurnál je v dobré kondici! Pracuje tady řada velmi zkušených a talentovaných kolegů. Mým hlavním úkolem je zlepšovat jejich pracovní podmínky, povzbudit jejich sebevědomí, nechat aspoň trochu zavanout zámořský vítr pozitivního přístupu k věcem a postupně dát této stanici možná na jedné straně formálnější tvář a pevná pravidla, ale zároveň vytvořit větší prostor pro kreativitu lidí, kteří s Radiožurnálem spojili svůj profesní osud.

Nebude se vám v manažerské funkci stýskat po čistě zpravodajské práci? Představte si, že sedíte v kanceláři na Vinohradech, zatímco kolegové, kteří se hlásí do vysílání, jsou přímo v ohnisku dění.

Zahraniční zpravodajové se pravidelně střídají mimo jiné proto, aby rozhlas z dané oblasti přinášel neustále svěží a neotřelé zprávy a reportáže. Jsem rád, že nový pohled na Ameriku nyní nabízí Alexandr Pícha. Jako ředitel Radiožurnálu se rozhodně nudit nebudu. Žijeme v digitální éře, která poznamená i rozhlasové řemeslo. Vznikají nové stanice, rozšiřují se formy poslechu, jako je kupříkladu Rádio na přání. Na to vše musí rozhlas reagovat. Na druhou stranu rádio - to jsou emoce, které vytvářejí živí lidé, a ty ani nejmodernější technologie nenahradí. Ostatně jsem přesvědčen, že Vinohradská 12 je dobrá adresa. Český rozhlas mi dává takové šance, že na něj žárlí i moje manželka.

Není pravidlem, aby novináři, které rozhlas vychoval, zůstávali rádiu věrní.

Nemyslím, že by generace žurnalistů, která v posledních patnácti letech v Českém rozhlase vyrostla, nějak výrazně slábla. Z jiného pohledu je zcela přirozené, že část těch, kteří na Vinohradské udělali své první novinářské krůčky a které rozhlas „vyšlechtil“, časem zatouží vyzkoušet si práci i v jiném médiu. Třeba televize je velkým lákadlem. Což nic neubírá na faktu, že rozhlas vychoval řadu znamenitých žurnalistů a mediálních manažerů.

Například?

Na prvním místě rád jmenuji šéfredaktora Radiožurnálu Jana Pokorného, osobnost, která si dle mého soudu během let spolehlivé práce v Českém rozhlase vybudovala tu nejrespektovanější pozici v rozhlasovém zpravodajství a publicistice současnosti. Ale jsou i další. Někdejší bruselský zpravodaj Milan Fridrich působí v současné době jako šéfeditor v České televizi, rozhlasáckou zkušenost má třeba zpravodaj České televize ve Varšavě Miroslav Karas, rozhlasové mikrofony zná i moderátor televize Nova Martin Veselovský. Jsem rád, že někteří z těch, kteří Český rozhlas v minulých letech opustili, protože si mysleli, že půjdou na lepší, se vracejí. Z televize do rádia se vrátil Martin Dorazín, který je nyní zpravodajem v Polsku.

Od dubna se rozšířil tým stálých zahraničních zpravodajů. Co si od hustší sítě reportérů ve světě slibujete?

Při omezených možnostech našich médií bude nezávislé zahraniční zpravodajství vždy mimořádně cenné a náročné - a vyžádá si asi i trochu osobní odvahy. Přestože jde o prestižní a nesmírně atraktivní práci, je to svým způsobem i řehole. Zpravodaj nevyroste za rok, v cizině je většinou sám a nějaký čas trvá, než získá cenné kontakty a jméno v diplomatických kruzích. Nemůže fungovat jako jakási agentura ve zvuku, z jeho reportáží musí dýchat osobní svědectví. Troufám si tvrdit, že tým zahraničních reportérů, který dnes máme, je pravděpodobně nejsilnější v celé historii rozhlasu. Jako jediné české médium jsme vyslali zpravodaje do Asie, odkud se hlásí Robert Mikoláš, a na Blízký východ, o němž referuje odborník na tuto oblast Jaromír Janev. Do vysílání dnes přispívá celkem devět stálých zahraničních zpravodajů a řada spolupracovníků. Česká republika není pupek světa a je užitečné vědět, co se v různých koutech naší planety děje.

Cesty do zahraničí vám jistě poskytly mnoho novinářských příležitostí. Kterých si ceníte nejvíce?

Na mé otázky odpověděli bývalí šéfové Bílého domu Jimmy Carter a Bill Clinton. V mém archivu jsou reakce papeže Jana Pavla II., indického maháradži z Udaipuru či spisovatele A. C. Clarka. Neméně inspirativní byla ale rovněž setkání s obyčejnými lidmi v Jemenu, Tibetu, Barmě či kdekoli jinde.

Jednou z nových rozhlasových stanic, jejímuž rozjezdu pomáháte, je Rádio Česko. Můžete ho představit? V čem se například liší od Radiožurnálu?

Rádio Česko je velmi vzrušující úkol: tato čistě zpravodajsko-publicistická stanice má ambici být něčím více než „Radiožurnálem bez písniček“. Kromě pohotového a důvěryhodného zpravodajství, které dominuje Radiožurnálu, poskytuje nejen informace, ale uvádí je také do hlubších souvislostí. Rádio Česko míří na mladší a vzdělanější publikum a vychází vstříc lidem, kteří chtějí být rychle a kvalitně informováni. Role Radiožurnálu se nemění: jeho úkolem je oslovit každého druhého posluchače veřejnoprávního rozhlasu a zásobovat ho informacemi v takové formě a rozsahu, aby vydržel poslouchat i několik hodin denně. Což se daří i díky podílu hudby, která je - narozdíl od Rádia Česko - nedílnou součástí vysílání Radiožurnálu.

Právě hudební složka vysílání je terčem největší kritiky Radiožurnálu. Některé posluchače prý dokonce odpuzuje.

Hudba je tradiční součástí Radiožurnálu. Když chcete vyhovět bezmála milionu lidí z různých vrstev společnosti, musíte sázet na obecně známé hity. Hudební složka se navíc proměňuje a dnes je mnohem kvalitnější, než byla dřív. Vím, že kritiků v tomto směru máme dost, poslechovost však dokládá, že zásadní chybu zřejmě neděláme.

Oklikou zpět za moře: Jak zúročíte svou americkou zkušenost?

Je myslím dobrým zvykem, že většina rozhlasáků, kteří se vrátí ze zpravodajské mise v zahraničí, shrne své zkušenosti do knihy. Ani já nechci být výjimkou, a tak ve vydavatelství Radioservis vyjde i můj „americký účet“. Ta kniha by měla obejmout Ameriku ve všech jejích barvách. Své zkušenosti bych rád brzy předal také studentům žurnalistiky na Univerzitě Karlově.