číslo 22

vyšlo 22. 5. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča, básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

Zpráva o jedné hostině

Uznávám, že jsem již vícekráte na tomto místě všelijak lamentoval a snad i skuhral na časy a mravy. Leč nyní se chci prostě jenom podělit o příjemný zážitek. Znamená-li to ve výsledku méně či více, posuďte sami…

Pobýval jsem totiž po tři týdny v jednom našem lázeňském městě na sochařském sympoziu. Budiž mimochodem řečeno, že ono slovo je řeckého původu a znamená hostinu. Na této se podával blok pískovce a účastníci jej pomocí kladiv a špičáků ukusovali do podoby skulptury. Já samozřejmě nikoli, při prvním úderu bych si byl jistě urazil aspoň prst, moje role tam byla povýtce teoretická; obejdoval jsem tam coby takový sochařský kibic, kterému se říká kurátor. Nebylo to v mém životě poprvé, a tak jsem byl připraven na ledacos, na potíže i na potížisty. Na možné různice, schválnosti či antipatie, zvláště když šlo většinou o chlapy od rány, jimiž sochaři bývají a býti snad i mají. Navíc mezi nimi byla i jedna sochařka-dívka, a kvůli dívkám se přece už ledacos semlelo. Ti chlapi přibyli ze všech koutů Čech - doslova od Valašska po Ašsko. A další ze Slovenska a Německa. Sešli se tu mladí studenti sochařství a šedesátiletý profesor téhož. Vedle „čistokrevných“ sochařů i jeden restaurátor a jeden restauratér, galerista a prý i utajený aristokrat. Tři neděle je až dost na to, aby lidi mezi sebou našli a zase ztratili společnou řeč. Snadno ji naleznou hned první večer u piva, leč v průběhu práce na dílech, práce v podstatě konfrontační, může snadno dojít ke změtení jazyků. Zvláště když jde o to vybrat si nejlepší kámen a na konci sympozia hotové dílo co nejlépe umístit. Nejlepší kámen bývá jen jeden a nejlepší místo pro sochu jakbysmet. A přesto: ti lidé se dohodli, dávali si při výběru obojího dokonce přednost. Pomáhali si radou i svalovou hmotou, jakož i tím možná nejcennějším, vzájemnými ústupky. Večerní piva pak osvětlovala společná témata. I ono spontánně „slovanské“ objímání při odjezdu domů, při němž snad i nějaká ta slza skrytě ukápla, mi vracelo důvěru v přirozenost nezištné pospolitosti i v době, v níž si jiní lidé jdou takříkajíc po krku. A ptal jsem se sám sebe, zdali je právě tento „model chování“ pro lidi přirozený či spíše raritní, zdali pochází odněkud z počátků lidstva, anebo se k nám už prodírá odkudsi z ideální budoucnosti. Ale ono je to celé asi jednodušší, takovéhle: sešlo se nás prostě několik obyčejných lidí, jakkoli někteří byli obdařeni neobyčejným talentem. Nebyl mezi námi nikdo, kdo by chtěl ostatním velet, nikdo s ambicemi politika, válečníka ani narcisistního génia. Všichni jsme měli rádi svou práci. A proto také nikdo nemusel urputně pracovat na svém vnějškovém obrazu, oné legrační image, ale naopak mohl svou vnitřní vizi prolnout do podoby mnohametrákových soch, které už nejsou obyčejné, ale jaksi nad-obyčejné. Neměl bych to říkat, nezní to odbornicky, ale zdály se mi nakonec všechny krásné. V tom lázeňském městě bohdá budou, až už my nebudeme. Ale dokud budeme, budou nám připomínat hostinu, na níž se hosté hostili navzájem…