číslo 22

vyšlo 22. 5. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Skutečnost, kterou nám zatajili

Zase jsem se omylem začetl do žebříčku nejbohatších a nejmocnějších lidí planety. Vidím, že je tam Bill Gates, před něj se tlačí George Lucas a ještě nějaký šejk je oba předbíhá. Nebo ne? Je to vůbec správně seřazeno? Mám dobré informace? A kdo je nejmocnější? Bush, Putin, nebo ten čínský prezident snad? Stále mi to vrtalo hlavou a ne a ne na to přijít. Takové důležité věci a já v nich nemám jasno! Začal jsem se stydět. Snad kdybych se zeptal rovnou Gatese. Nebo Putina. Ale oni - nemají určitě čas, stále se musí o něco snažit, něčím se zabývat, o něco se handrkovat. Gates přesouvá hromádky peněz z místa na místo, Putin své velmocenské ideály. A oba mají určitě spoustu příbuzných, děti, manželky, tety, o které se musejí starat, zajistit je pro budoucí časy, co kdyby se s nimi něco přihodilo, uložit správně peníze, majetek. Handrkují se s bankéři, s dodavateli - ta šunka nebyla dost čerstvá, říká Putin, ten diamant nebyl správně vybroušený, říká Gates a stále se jen handrkují a handrkují.

Jejich starosti jsou k nerozeznání od našich starostí. Ten Berlusconi! Takový magnát a jak je teď smutný, že prohrál volby! Handrkoval se se soupeři o pár hlasů a nebylo to nic platné. Není to zvláštní, jak jsme na tom stejně? Všichni se jenom handrkujeme. Oblíbil jsem si to slovo a zdá se mi, že je klíčem k problémům našeho světa. A nejen to: k jejich řešení!

Vypadá to, že jsme všichni otroci stejného světa, jen na různých úrovních, což není podstatné. Sloužíme něčemu, a nevíme čemu. Nedávno jsem v jednom filmu zaslechl, jak vyčítala jedna přítelkyně druhé: „Parfémy, hadry, kraviny! Cožpak to všechno potřebuješ?“ Auta, Kanáry, hadry, kraviny - to je náš svět, jehož jsme otroci. Já, ty i Berlusconi. Zvláštní horečka se zmocnila světa jako kdysi nacismus nebo komunismus. Všichni byli jejich otroci a na vrcholku pyramidy stál Hitler nebo Stalin. Všichni říkali: To všechno Hitler! To všechno Stalin. Ostatní byli jen otroci. Mám chuť hledat i v dnešním světě někoho, komu ti otroci slouží. Komu my otroci sloužíme. Není tam někdo vzadu? Schovává se, je nad nimi nad všemi a řídí odněkud ten pitomý svět, plný aut, hader a - promiňte! - kravin!? Rád bych ho našel a pojmenoval. Jenže tím se tento svět právě liší od těch dřívějších: nic nelze pojmenovat. Tak dobře se ten všivák ukryl!

Co s tím? Jak to udělat, abychom žili zase přirozený život? Odpověď je v tom, jak vnímáme skutečnost. Ohraničili jsme si ji, omezili na malý kousíček a na tak malém prostoru nám nezbývá než se handrkovat. Na takovém plácku se nic jiného ani dělat nedá.

Skutečnost však není to, co se nám tak jeví! Někdo se nás snaží přesvědčit, že ano, že to stačí, že to je místo k životu, že to je život sám. Omyl. Každý den se přesvědčujeme o opaku tím, že si klademe stále dokola jednu otázku: A to má být všechno?

Obyčejný den. Jdeš nakoupit, uvařit, do práce, domů k televizi. Před spaním si řekneš: A to je všechno?

Žiješ, pracuješ, je ti sedmdesát, osmdesát, pak vidíš před sebou už jen hrob. A říkáš: A to bylo všechno?

Tělo dříve mladé začíná stárnout, je to nemocný kus hmoty, jak říká Bondy: trávicí trubice, na níž jsou zavěšené genitálie. A to má být všechno?

Svět je zářící, barevný, máme peníze, auta, bazény, jsme Putin nebo Berlusconi a jednoho dne nás napadne: A co má být? To je všechno?

Díváme se na svět kolem sebe a co vidíme: maličké politiky, předsedy stran, zkorumpované poslance, všechny honící se za slávou, penězi. Maličká ohrádka, ve které se to handrkuje a handrkuje.

Braňme se tomu. Uvědomme si, že to není opravdová, celá skutečnost. Omezují náš svět, ženou nás do malé ohrádky. Berou nám devět desetin života a nechávají nám jednu.

Také takzvaní vědci se nás snaží přesvědčit, že skutečnost je jen to, co se dá zvážit a změřit a to nejméně dvakrát. Tak se prokáže skutečnost. Zatlačují nás mezi lidoopy a snaží se pro ně i pro nás získat stejná práva. Ale opravdoví vědci vykročí z ohrádky ven - do nekonečné říše, neznámé a přece existující. Je to říše myšlení, neviditelná říše rozumu, citu, duchovních mohutností, lásky k moudrosti, pravá, obrovitá skutečnost.

Kdekdo se nás snaží zbavit posledních zbytků ducha a omezit skutečnost na její karikaturu. V Šifře mistra Leonarda (je to jenom příklad za všechny) se autor pokouší připravit velkou a zázračnou duchovní postavu o její velikost a zázračnost. Asi neúmyslně, jen tak. Protože se tím dobře živí. Všichni, kterým se líbí žít v malých ohrádkách, to kupují. Proč to dělají, vždyť jsou taky otroci, jako my. Nechtějí to změnit? Chtějí, abychom zůstali uvězněni ve svých malých ohrádkách.

Skutečnost, jak se nám vnucuje a předvádí, neexistuje. Existuje něco mnohem mohutnějšího, co nám zatajili. Filozof si myslí, že je potřeba nejdřív umřít, aby přešel člověk za hranici, aby se dostal někam, kde to bude jinak. Není to tak. Tato hranice je jinde. Je tady, všude kolem a teď.

My nejsme ti ubozí lidičkové, jak se nám kdekdo snaží namluvit. Stačí se postavit a rozhlédnout se. Uvidíte, že nejsou jenom hadry, krámy a kraviny. Dokonce se nemusíte ani rozhodovat mezi dvěma mizernými politickými stranami a programy dvou ubožáků. Skutečnost je jiná, nekonečně širší. Když se vzpamatujete, spatříte docela jiný svět, než jak ho ukazují v televizi.

Máme se prý jenom handrkovat - o volební výsledky, o místo v dopravní zácpě, strachovat se o práci, o důchod a o pojištění. A to má být všechno?

Skutečnost není ta maličká ubohá ohrádka, do které nás natlačili. Stačí vykročit z toho malého plácku a rázem se ocitneme v obrovité říši, ke které patříme. Jak? Nebýt lidoopem je poměrně jednoduché.