číslo 24

vyšlo 5. 6. 2006

Dívejte se

V jakém státě doopravdy žijeme?

Neděle 18. června, ČT 1, 20.00

Je až neuvěřitelné, jak dlouho dokázali čeští filmaři (nemluvě o slovenských) ignorovat sociální i duchovní podmínky, v jakých lidé žijí, jak dlouho se opájeli mondénními smyšlenkami, které nechtěly nic vidět a slyšet. Proto působí téměř jako symbolický průlom společný česko-slovenský projekt Sluneční stát, podpořený z obou stran nejen finančně, ale také realizačně. Režisér Martin Šulík (podílel se i na scénáři) zasadil své vyprávění do Ostravy, do popílkovitě šedavého města, kde se o své místo na slunci rve čtveřice kamarádů. Po propuštění z práce hledají vlastní obživu, pronajmou si nákladní auto, ale soukromé podnikání jim přináší více starostí než uspokojení.

Sluneční stát nemá ucelenou dějovou osnovu, která by dbala o řádně vyklenutý příběh, skládá se z různorodě zaměřených i pointovaných epizod, které dohromady skládají neuvěřitelně životný a věrohodný obraz života na (velko)městské periferii. Českou stranu zastupují Olřich Navrátil (Karel) a Igor Bareš (Milan), slovenskou novopečené hvězdy u nás známé zejména ze Záchranářů - Ivan Martina (Tomáš) a Luboš Kostelný (Vinco). Jejich hrdinové se vzájemně doplňují, podporují, třebaže se i mezi nimi mohou rozhořet ostré spory. Jednou se hádají o etický rozsah pracovní zakázky (při exekučním zásahu), jindy se ze žárlivosti poperou.

Jediný Karel mezi nimi se hlásí ke katolickému vyznání, stará se o hlouček škorpících se dětí a největší problém nastává v okamžiku, kdy má zajistit vhodné šatičky pro první přijímání. Je třeba ovšem dodat, že otázka víry v prostředí nikoli jen ateistickém, ale přímo zbaveném duchovních hodnost, je zbytečně vytěsňována. Ocitá se zde jako dramatický vnější prvek, jehož niterný dopad stěží vypozorujeme - sotva může být zúžen jen na glosy kolem používání prezervativu.

Barešův rozvedený Milan, jenž sám vychovává dospívajícího syna a marně zápolí s jeho vzpourou proti rodičovské autoritě, si přibalil větší siláctví fyzické i slovní. Plyne to nejen z konfrontačních výtek synovi, ale také z rozbrojů s bývalou ženou a koneckonců i s učitelem, který si stěžuje na chlapcovo opilectví, drzost a lajdání. Když si později odváží namol opilého synka taxíkem, je nejlépe patrná něha, která se prodrala na povrch. 

Neméně výraznou postavou je Slovák Tomáš (Ivan Martinka), žijící v konfliktním vztahu s obětavou Martou (Petra Špalková), která však citově frustrována se jej stále více bojí, touží dokonce po jistotě cizího náručí. Tomášovy výbuchy vzteku a žárlivosti hraničí s psychopatologickými rysy, ústí do ublíženeckých stavů, kdy odmítá komunikovat i se svými kamarády. Vinco Luboše Kostelného, z celé čtveřice si nejvíce uchovávající mladistvou zvídavost, zakotvení teprve hledá. Všimněme si, s jakou až tragikomickou dojemností nabízí pomoc stejně vykořeněné servírce.

Sluneční stát, svým názvem ironicky odkazující k Campanellově proslulé utopii, se právem řadí do evropského proudu podobně orientovaných výpovědí. Velmi blízko má například k Loachovým tragikomediím, stačí jej porovnat například s Lůzou či zejména s Pršícím kamením (oba snímky známe z televizního uvedení), aby vynikla jeho spřízněnost, zvláště pak s druhým ze jmenovaných snímků (třeba problémy se sháněním důstojných šatů k prvnímu přijímání jako by Šulík jednoduše opsal). Sluneční stát jistě není dílo snadné ani přívětivé, určitě jej však nevyváží ani tucet Snowboarďáků nebo Rafťáků.

JAN JAROŠ