číslo 24

vyšlo 5. 6. 2006

Televizní glosář

Volební kampaň skončila, zapomeňte...

Konečně je po volbách. Tedy - bude, až vyjdou tyto řádky. Zatím se až po uši topíme v bahně smíchaném s notně kořeněným, protože již lehce se rozkládajícím předvolebním gulášem. Televizní zpravodajství všech stanic znají v podstatě jen dvě témata: volby a katastrofy (jako by to nebylo jedno...).

V jednom nejmenovaném televizním programovém plátku se nějaký čtenář rozčiluje nad tím, jak si mohl školák v jednom z dětských pořadů dovolit říct, že nemá rád komunisty. Pánovi také vadilo, že cyklus Úsměvy zcela zapomněl na tak významného herce, jako byl Jaroslav Mareš. Podepsat se pisatel „bál“, aby „nedopadl jako poslanec Dolejš“. 

Podíváme-li se blíže do televizních programů uplynulého týdne, spatříme tituly, jež k tomuto času sedí jako ulité: Trosečník (v hlavní roli by mohl vystoupit Vladimír Železný), Dokonalá bouře (souboje Paroubka a Topolánka), Dům duchů (ústředí Unie svobody těsně po vyhlášení volebních výsledků?), Výlet do Paříže (nostalgické vzpomínky skončivších poslanců) a tak dále. Ještě že trosečníci v rozbouřeném moři politiky našli pod nohama zemi, i když Zdivočelou, a nad hlavou nebe, i když jen Kousek. Jak seriál, tak film vznikly podle scénářů spisovatele Jiřího Stránského, jenž komunistické dobrodiní zažil na vlastní kůži, a jsou asi jediným pádným důvodem, proč nezůstat k volbám lhostejným.

Bočanův dvacetidílný seriál Zdivočelá země se již zařadil mezi novodobou televizní klasiku. Režisér Petr Nikolaev pojednal Kousek nebe jako drsný příběh bez příkras a s působivou atmosférou. Což se rozhodně nedá říci o snímku následujícím, byť byl „pouhým“ školním počinem z píseckého filmového učiliště. Půlhodinový příběh Hranice, vysílaný v těsné návaznosti za výše jmenovaným snímkem, byl totiž nevzrušivě popisnou ilustrací jedné nechvalně známé kapitoly naší novodobé historie: autoři se pokusili zpracovat autentické zážitky lidí, kteří při přechodu hranic směrem na západ sedli na lep StB a její vpravdě ďábelské akci Kameny. Stačilo jen posunout imaginární „čáru“ trochu blíž, než ve skutečnosti byla. Škoda: být inscenace trochu svižnější, výraznější v kresbě jednotlivých postav, mohlo mezi diváky přibýt chlapců, kteří vědí, proč nemají rádi komunisty.

JANA CIMBUROVÁ