číslo 24

vyšlo 5. 6. 2006

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE 

Jak se vyrovnat s odchodem Navarové

Koa nebyla jen doprovodnou formací Zuzany Navarové, třebaže to tak někteří posluchači vnímali. Už od konce devadesátých let, kdy zmíněná zpěvačka společně s kolumbijským písničkářem Ivánem Guttiérezem kapelu založila, dostávali její další členové sólové i autorské příležitosti, což bylo pochopitelné už vzhledem k potenciálu nevidomého romského zpěváka a akordeonisty Mária Biháriho. Ten před rokem a půl převzal úlohu lídra i hlavního skladatele souboru, jenž byl po úmrtí Navarové mnohými odepsán. Předčasně. Důkazem je první album, které Koa natočila bez své zakladatelky.

Pravda, měla to jednodušší, než se čekalo. Tři z patnácti skladeb nové nahrávky, nazvané prostě, leč z komerčního hlediska pochopitelně jen jménem skupiny, totiž ještě stihla napsat a nazpívat Zuzana Navarová. Rozverný valčíček Gatě, tango s vtipnou textovou pointou Zelí a prejt, natož hold Foglarovi v křehké písni Jestřábovi přitom nejsou žádnou „vatou“, která se na předchozí desky nevešla, naopak, plně odpovídají poetice alb Barvy všecky nebo Jako Šántidéví, která Navarovou a její spoluhráče vynesla mezi domácí muzikantskou elitu.

Dosud nepublikované snímky jedné z nejvýraznějších osobností české hudební scény posledních dvaceti let představují sice nejatraktivnější položku alba, ale zdaleka nejsou tím jediným, čím může upoutat. Zuzaniny písně z desky netrčí, jsou součástí hutného celku patnácti skladeb čtyř různých autorů a interpretů. Vedle Biháriho v některých případech snad až příliš jímavých balad, mezi nimiž jsou přesvědčivější spíše ty s romským (Pro sast‘ipen) než českým či slovenským textem (Biele vrany, Toč se s větrem, Rozárko), je tu i „španělský“ příspěvek Caldo de gallina bubeníka s peruánskými předky Camilo Callera a především čtyři skladby z pera kontrabasisty s jazzovým cítěním Františka Raby, jehož civilní, kollerovský zpěv v Big Sur, Nevím a dalších písničkách je asi největším překvapením desky. Bohatost přístupů a žánrů zdobila vše, co Koa dosud natočila a prostupuje i novinkou.

Skupina by si zasloužila pochvalu už jen za odvahu, s níž se postavila osudu. Po šesti letech tvrdé práce musela začít od nuly a dokázala takřka nemožné: udržela si svůj mnohobarevný styl i nápaditý autorský rukopis. Jistě, Navarovou nikdo nenahradí. Ale Koa je přitažlivá i bez ní.

MILAN ŠEFL