číslo 24

vyšlo 5. 6. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Padla facka na sále

Pár dní před volbami jsem si myslel, že už nic podstatně nového nebudou mít soupeři v kapse. Mýlil jsem se. Už je po volbách, jedno, jak dopadly, Mackova teatrální, ale vydatná facka, mířená zezadu nic netušícímu ministrovi, však platí a zakládá další návod, jak do budoucna zostřit už tak nechutné diskuse. (Nešlo tady, myslím, ani tak o reakci na pravdivost či nepravdivost ministrovy prostořeké poznámky, sám jsem přece před léty viděl, jak našemu stomatologovi ještě jako místopředsedovi vlády japonský velvyslanec na oficiální recepci při uvítání nepodal ruku, když po jeho boku viděl mladou kočku, a nikoli jeho legitimní ženu.)

Chvíli jsem přemýšlel, proč to aranžmá, proč to divadlo. A jak mě napadlo slovo divadlo, podstatná okolnost byla okamžitě jasná: na neutrální půdě, za rozbřesku v bouloňském lesíku, bez diváků by přece facka zdaleka neměla ten efekt, i když by ji novináři nepochybně vyčenichali, jako se to stalo před léty v Podsedicích poslanci Wagnerovi, který v hádce jednu vlepil poslanci Grulichovi. Srovnání trochu kulhá, událo se ve sporu, bez kamer, a přesto podsedická facka vstoupila do folklóru, pravda, jen vnitrostranického.

Tentokrát se odehrála rozhodující exekuční exhibice těsně před volbami na protestní kvazi nepolitické zubařské půdě, a hlavně před médii. Přesně vypočítáno: začátek shromáždění, moderátor Macek před mikrofonem, a dosud spolehlivě v záběru televizních kamer. Mohl politik doktor Macek čekat na příhodnější chvíli, než je samo zahájení jednání, aby ztrestal politického protivníka? A když pak poněkud otřesený ministr vstal, postavil se čelem, následoval Mackův pokus o direkt a rozpoutání rvačky. Ohleduplnost bych stomatologovi Mackovi docela neupíral: kdyby se mu podařilo ministrovi vyrazit zuby, jistě by se mu ze sálu dostalo rychlého, možná nadstandardního ošetření od bývalých Mackových kolegů, kterým ještě není zatěžko věnovat se pacientům.

Proč o tom píšu? Samozřejmě nejenom proto, že sousto se vděčně multiplikovalo v obrazových médiích, ale obsadilo i rozhlasové vlny a rozebírá se ve všech novinách. Vždyť kdo by si takovou senzaci dal ujít, pan doktor Macek přece pověsil vrtačku na hřebíček a chytil výnosnějšího stranického býčka za rohy hned, jak si přičinliví začali dělit majetek státu, a k zubařskému křeslu se už nevrátil, ani exekutivní či poslaneckou práci nepotřebuje, stačí mu, když poskytuje rady, nepochybně cenné.

Po nedávném stomatologickém shromáždění má náš zubařský politik další zásluhu o kultivaci a zejména rozšíření způsobů politického boje. Teď už jenom udělat další krok a počkat na lékaře razantnější profese, nejlépe některého nimroda z parlamentní lovecké lobby, který si nebude špinit ruce a na protivníky rovnou užije kulovnici. To by teprve byla inovace stranických zápasů! Ostatně zkušený reportér už podotkl, že kdyby se vyskytla podobná situace ve Spojených Státech, ochranka ministra, který je právě ve službě, by ani na okamžik neváhala a útočník by na místě byl mrtev. V našem dosavadním právním řádu, který se nejvíc obává, aby nezkrátil pachatele na jeho právech, je ministrovo napadení už předem kvalifikováno jako přestupek, za který hrozí pokuta tisíc českých. Dobré, že?

Protože se nemohu dívat na věčná divadelní představení na obrazovce, teprve dnes jsem se v rozhlase doslechl, že debata mezi lídry (to je hnusné slovo, ani počítač mi je nechce brát!), po níž pan předseda Topolánek odmítl premiérovi podat ruku, vyústila v podání žaloby za pomluvu. Divil bych se, vždyť kampaň je tak plná opakovaných pomluv, že by české soudy musely do voleb odložit stohy běžné agendy a věnovat se zkoumání a souzení výroků znesvářených uchazečů o hlasy voličů.

Jenomže káva je přece jenom trochu silná: možný budoucí premiér si jenom přečetl něco v novinách, jež zejména před volbami jsou plné splašků, a dosavadního premiéra nařkl z kontaktů na hlavy pražského podsvětí a na organizovaný zločin. Může se mi líbit jeden nebo druhý, nemusí se mi líbit ani jeden, ale noviny jsou přece všechno jiné, jenom ne důkaz. Pokud by nařčení bylo podložené, abych se málem cítil jako ohrožený občan některého z narkomafiánských států Jižní Ameriky či dokonce poddaný některého ze zkorumpovaných afrických vládců, kde president Bokassa mohl mít plnou lednici dětí, protože mu tak chutnaly?

A tak přiznávám, že se nebudu příliš probírat volebními programy, ale o to pečlivěji budu v kandidátkách hledat lidi, jimž lze věřit, protože svou mravní integritu už někde prokázali. Těžká práce, výsledek nejistý.