číslo 24

vyšlo 5. 6. 2006

Jak to vidí

Ivan Medek, publicista 

ZKRAJE TÝDNE 

Lidé, čtěte!

Píšu tento text čtrnáct dní před volbami. Ale nechci psát o volbách, chci psát o knize, jejíž téma se k volbám přímo nevztahuje. Jenomže ono je přesahuje. Ta kniha se sugestivním názvem Kdo ve Stínu Čeká na Moc je totiž nejen o „nich“, řekl bych, že je právě tak o nás. Předpokládám, že je jasné, koho se ten titul týká - Komunistické strany Čech a Moravy. Jejími autory jsou dva mladí žurnalisté se zkušeností z různých reprezentativních pracovišť, na prvním místě z BBC. Oba je dobře znám a stručně mohu říct, že jsou to poctiví a slušní lidé, profesionálové svého oboru. Ve své knize shromáždili úctyhodné množství fakt, týkajících se nejen té strany, jejíž jméno se mi nechce opakovat, ale také stavu naší společnosti. Ustavičně se mi totiž vrací myšlenka, že tzv. úspěch této strany není zdaleka dán jejím programem (ona může slibovat cokoliv, ví dobře, že to nebude muset plnit), nýbrž lhostejností a nebojím se říci myšlenkovou leností určité, bohužel ne nepodstatné části veřejnosti, tj. voličů a zejména pak nevoličů.

Autoři knihy, o níž hovořím, Adam Drda a Petr Dudek, rozdělili svou práci do deseti kapitol. První, Proč dnes mluvit o komunistech, napsali společně. Cituji z ní: Období 1948–1989 (mohli bychom asi rovnou napsat 1945–1989) se české společnosti zažralo pod kůži hlouběji, než se v euforii listopadu 89 mohlo zdát. Neúcta k zákonům, korupce, podezíravost k bývalým spoluobčanům, nedůvěra vůči církvím či potomkům české šlechty, závist vůči „šťastnějším“ restituentům, závislost na státním opatrovnictví, politický oportunismus a cynismus, neznalost vlastních dějin - výčet nedostatků, které si společnost i její elita přinesly z dob socialismu, by jistě mohl být mnohem delší. … Češi na svou minulost zapomněli, resp. ji přestali vnímat jako problém. Tento citát přece není jen analýzou minulosti, je přesnou charakteristikou přítomnosti. Platí i po sedmnácti letech. I strany, které dnes proti komunistům občas brojí, vykazují ve svém jednání, ne-li přímo v programech, mnoho ze zmíněných nešvarů.

V dalších kapitolách se Petr Dudek ptá, zda Lze reformovat dinosaura? či Zakázat KČM?, Adam Drda se zamýšlí nad Banalizací totality, jde mu o Podíl populární kultury na společenském postavení KSČM, Petr Dudek píše o Období 48–89 v historiografii a ve škole a o Rudém severu, kraji bez paměti. Závěrečná kapitola obou autorů hodnotí Vyrovnání se s otázkou dekomunizace. Několik citátů: Není možno považovat dekomunizaci za proces časově ohraničený. … Za druhé nelze očistu společnosti od komunistického dědictví provést jednoduchým řezem. … Za třetí je proto nezbytné, aby se společnost zbavila historicky neudržitelného a fakticky nesprávného povědomí, které staví komunismus na jinou, vyšší úroveň než nacismus. Tato hnutí se chovala k lidským životům se stejnou bezohledností a ve svých nejkrutějších obdobích úzce spolupracovala. … Za čtvrté nelze zaměňovat dekomunizaci s jednorázovými stranickými akcemi. … Za páté je zřejmé, že dekomunizace je úkol, který se sice neobejde bez podpory politiků, ale zároveň mnohonásobně převyšuje jejich síly a schopnosti. … Za šesté je třeba připomenout úlohu sdělovacích prostředků, které mají ve své většině ke komunistům neujasněný vztah.

Přečetl jsem knihu dvakrát. Je mimo jiné napsána dobrým jazykem. Reklamu nepotřebuje.