číslo 26

vyšlo 19. 6. 2006

Televizní glosář

O pokleslém hereckém pitvoření

K letitým nectnostem kritické reflexe domácí televizní dramatiky (ale i filmové produkce), patří přehnaná tolerance k hereckým výkonům. Upozorňovat na občasnou nahotu krále, se nesluší zejména v případě hereckých „celebrit“, jejichž mediální věhlas dávno neživí pouze jejich původní profese. Názorných příkladů, kdy právě oni nahrazují herectví pokleslým pitvořením, nabízí obrazovka víc než dost. A zdaleka ne jen při jejich seriálovém a reklamním výdělečném nádeničení.

Na čelné místo průběžné exhibice vážně míněného výprodeje toho nej(s)prostšího figurkaření se během času propracoval volný cyklus 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. Vadou krásy předchozích pokračování bylo Donutilovo mechanické vytahování výrazových šuplíků a přímočaré demonstrace nacvičených typů. (Včetně té nejzhůvěřilejší a nejprofláknutější šarže nablblého důstojníka.) V zatím posledním pokračování mikrokomedií však šel Miroslav Donutil ještě pod tuto úroveň. Tři beztvaré panoptikální exempláře, které předvedl první červnovou neděli v povídkách Celebrita, Nemotora a Zakázka, by jako postavy neobstály nejen v nekonečných seriálových blábolech, které plní podvečery a večery na komerčních kanálech, ale snad ani na ochotnickém večírku.

Jen zdánlivě nesouměřitelný je další příklad sebezáhubného hereckého pitvoření, které představila svému publiku ČT o týden později při televizní premiéře filmu Mazaný Filip. Rozhodnutí Václava Marhoula zfilmovat vlastní dramatizaci chandlerovské detektivní parodie, která téměř dvě desetiletí spolehlivě vyprodává a rozchechtává hlediště divadla Sklep, mělo svou logiku. Připočteme-li navíc osobité komediální dispozice a obecnou popularitu „sklepáckých“ herců, kteří ve filmu zčásti zopakovali své divadelní výkony, není divu, že Mazaný Filip patřil k netrpělivě vyhlíženým filmovým událostem. Přesto zůstal výsledek za očekáváním. Důvodů je víc. K podstatným patří úporná a nepolevující snaha o ukrutné veselí, která neblaze postihla právě hereckou složku. Bez výraznějšího citu pro dramatickou stavbu a pointování jednotlivých motivů, témat, scének i gagů, se celek proměňuje v neutuchající příval teatrálně naddimenzovaného poulení a mhouření očí, úšklebků, křivení úst, šišlání, cezení vtipů přes zuby atd. atd. Přehlídka hereckého pitvoření v krystalické podobě.

Marhoulem programově citovaný Limonádový Joe Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského je - nejen, co se hereckých výkonů týče - ve srovnání s Mazaným Filipem téměř civilní podívanou. Že to není na úkor parodického efektu, není pochyb. Naopak.

JAN SVAČINA