číslo 26

vyšlo 19. 6. 2006

Navštivte

U stolu s Čechovem a Singerovým démonem

Více nežli rok je renomované Divadlo U stolu (DUS) integrální součástí třísložkového brněnského Centra experimentálního divadla. I v této etapě si instituce bez stálého hereckého souboru, vedená hercem a režisérem Františkem Derflerem, uchovává na sklepní scéně Domu pánů z Fanalu vhodný žánrový rozptyl (od scénických čtení přes dramatizace prozaických látek po inscenování „regulérních“ dramat), a především nepodbízivou dramaturgii se zaměřením na předlohy duchovního ladění a nadosobních mravních hodnot. Po Marlowově „Faustovi“ a pořadu z moderní české poezie nabízí nyní dvojici zdařilých premiér, po nichž má následovat scénická verze Máchova Máje.

Pod delším, ale výmluvným citátovým titulem Láhev je prázdná, zůstalo je trošínku na dně se skrývá raná aktovka Antona Pavloviče Čechova Labutí píseň (1887), která tak ve volné návaznosti na zdejší adaptace próz Dostojevského a Tolstého znovu sonduje ruskou klasiku. Překlad Leoše Suchařípy opět pro vlastní režijní výklad upravil František Derfler: k rozhojněným shakespearovským monologům přidal marlowovské pasáže z nabídky DUS, úryvky dvou Čechovových novel a kromě Gryphiova barokního textu využil rovněž Jeseninových básní, svého času zhudebněných Jiřím Bulisem. Výtvarník Milivoj Husák volil tentokrát realistický nevábný interiér opuštěného provinčního jeviště, kde se po benefičním představení z kocoviny probírá starý herec Světlovidov, aby se jinému nedobrovolnému nocležníkovi, nápovědovi Nikitovi (ukázněně partnersky sekundující Jiří Světnica) poněkud chaoticky vyznal z půlstoleté klopotné kumštýřské dráhy. Její pozlátkové slávě obětoval lásku i rodinné štěstí, takže jeho tragikomickému bilancování zůstává při vzpomínkách na pomíjivý obdiv hlediště tísnivá samota. Režisér pracuje s refrénovými znaky (maska smrti, královská koruna, Šostakovičův dotěrný valčík), ale především otevírá prostor „dvornímu“ herci většiny svých inscenací Ladislavu Lakomému, který už tutéž postavu ztvárnil před patnácti lety. Mistrovskou mnohovrstevnatou kreaci (včetně živého klavírního muzicírování a zpěvu) buduje z kontrastně komponovaných hlasových, mimických a gestických střípků, přispívajících k sebeironické dvojlomnosti figury: nemáme před sebou jen múzám oddaného vznešeného koryfeje, úzkostně nahlížejícího do propasti nicoty, nýbrž i nedůtklivého sebestředného staříka, vzbuzujícího kromě posmutnělých sympatií také trpký úsměšek.

V neméně zdařilé únorové premiéře DUS uvolnil Derfler režisérský pult zkušenému brněnskému spisovateli a divadelníkovi Antonínu Přidalovi, který využil pedagogického působení na JAMU k mladému, zčásti alternovanému obsazení titulu Tajbele a její démon. Nedlouhou stejnojmennou povídku nositele Nobelovy ceny Isaaca Bashevise Singera (pro jeviště melodramaticky rozvinuté už ve Spojených státech) před deseti lety přeložil a nyní s drobnými doplňky zdramatizoval, a to s pochopením k její dějové přehlednosti a půvabné naivitě, respektované též Husákovou minimalistickou soustavou praktikáblů. V 19 plynule navazujících sekvencích půldruhahodinového nonstop večera, spojovaných „chagallovskou“ figurou houslisty (skladatel Tomáš Vtípil), povedlo se převést z čisté epiky do působivého scénického tvaru kuriózní příběh ze zapadlého haličského židovského městečka. Manželem opuštěnou, životem se zdatně protloukající obchodnici Tajbele (pověrčivá, ale přátelská a postupně láskou rozkvétající Kateřina Holánová) jakožto převtělený „démon Hurmiza“ až do svého trpkého konce navštěvuje místní vtipálek a proutník, chudý učitýlek Alchonon (pavoukovitě vyčouhlý Roman Groszmann). Výsledkem herecky plastické, tentokrát na komickém ozvláštňování založené inscenace pak zůstává paradoxní podobenství o prostých lidech, jejichž krátkodobé upřímné sblížení umožnila až přetvářka a iluze.

VÍT ZÁVODSKÝ