číslo 26

vyšlo 19. 6. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Probuďte vesmír, prosím!

Stalo se před 16 lety v podvečer 1. května na Václavském náměstí u tak zvaného Špalíčku, před domem, v němž sídlily štáby Občanského fóra a kde se v jarním týdnech objevila i malá zahrádka pro posezení na čerstvém vzduchu… Tam tenkrát rozmlouval s přáteli nový československý prezident a k ní směřoval i malý hlouček, jehož středu kralovala nezaměnitelná podoba tváře, jak jsme ji znali z fotografií i matných vzpomínek na polovinu let šedesátých, kdy se na několik týdnů objevil v Praze - americký beatnický básník Allen Ginsberg (1926–1997), od jehož narození uplynulo letos 3. června rovných 80 let.

Ginsbergovu seznámení s Václavem Havlem mohl jsem dílem šťastných okolností asistovat - před Špalíčkem stálo také pódium pro hudební produkce, jedno ze tří v centru Prahy, druhé hned za rohem na Jungmannově náměstí, třetí na Staroměstském. U Špalíčku jsem s Vladimírem Mišíkem a jeho Etc mezi hudebními bloky přednášel poezii, pochopitelně že hlavně Václava Hraběte a beatniky. Ginsbergův příchod byl ohlášen, měl mu být na jednom z pódií předán i symbolický klíč k hlavnímu městu, z něhož byl nedobrovolně vyobcován v prvním květnovém týdnu roku 1965. A měl ho přijmout z rukou tehdejšího pražského primátora Jaroslava Kořána, znalce a hlavně výtečného překladatele moderní americké poezie. Bylo to gesto více než osudové; jako bychom na ně se zadostiučiněním čekali celé čtvrtstoletí.

Ten, kdo měl na české podobě Ginsbergova básnického světa největší podíl, se bohužel těchto památných hodin nedožil. Však se také po uvítacích větách ozvala první Ginsbergova otázka, je-li přítomna vdova po Janu Zábranovi (1931–1984), muži, který do svého bohatého překladatelského rejstříku stačil vřadit i to hlavní, čím americká poezie inspirovala svět od poloviny 50. let:

viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci,
kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu...

Tak začíná v Zábranově kongeniálním překladu Ginsbergovo Kvílení, báseň historicky zahajující novou etapu moderní poezie. Zazněla po prvé v sanfranciské Galerii Šest 7. října 1955.

U nás jsme stihli zachytit nástup Beat Generation nedlouho poté - první zmínky se o ní objevují v úvodních číslech revue Světová literatura a ke jménům jejích protagonistů přibudou v 60. letech obsáhlejší Zábranovy medailony s ukázkami.

Na knižní podobu musela však Ginsbergova poezie, hojně recitovaná a šířená v nahrávkách autorova čtení (volně byla prodávána jako LP v Budapešti ), čekat u nás čtvrtstoletí. Zábranův výbor Kvílení a jiné básně, který roku 1970 normalizátoři definitivně vyřadili z edičních plánů nakladatelství Odeon, vyšlo až na jaře 1990 u příležitosti návratu Krále Majálesu 1965 do Prahy. Tři roky před tím se podařilo zařadit Ginsbergovy básně do Horoskopu orloje, obšírné kolekce překladatelských záběrů do americké poezie.

Od týdnů básníkovy první návštěvy v Praze - poznamenané nejen provokativním provoláním nonkonformního Američana Králem Majálesu, ale také tragickou smrtí básníka Václava Hraběte, s nímž se Ginsberg několikrát setkal v pražské Viole - permanentně visela nad jeho poezií ediční klatba. Byl jako tzv. nežádoucí osoba vyhoštěn z Československa více kvůli politické nepřijatelnosti svobodomyslného umělce nežli ze socialistické prudérie, i když právě ji využívala estébácky interpretovaná zpráva o homoerotických eskapádách „amerického zvrhlíka“ předhozená veřejnosti v pamfletu na stránkách deníku Mladá fronta.

Potom byla dvě desetiletí Ginsbergova poezie bojkotována a trezorována - nepočítáme-li požehnané, leč příliš krátké mezidobí zrušení cenzury zjara 1968. Allen Ginsberg mezitím neúnavně překřižoval několikrát zeměkouli jako přímý podílník nejrůznějších konferencí, literárních a hudebních festivalů nebo návštěvník Indie, Číny a Japonska, míst obzvlášť drahých jeho duchovnímu budhistickému zasvěcení. Obecně vzato je jeho poezie permanentní osobní výpovědí o stavu tohoto světa ve druhé polovině 20. století a najdeme v ní i aktuální reakce na balkánské války a uzavření míru v Bosně a Hercegovině.

Ginsberg měl zvláštní dar imaginativní charakterizace: v slavném textu napsaném na palubě letadla odvážejícího vyhoštěnce z Prahy do Londýna, je komunistický režim metaforizován ducatými tvářemi a brýlemi ulhaných policajtů, kapitalismus napalmem a penězi v kufřících. Patrony míru v Bosně obdařil výmluvnými hodnostmi - Matku Terezu jako generála, Dalajláma byl císařem, Jan Pavel II. polním kaplanem.

Ginsbergovu nepřehlédnutelnou kreativní roli v americké kultuře a její společenský dopad zhodnotil profesor Josef Jařab, jeden z těch, kdož se po odchodu Jana Zábrany stali novými tlumočníky a propagátory jeho poezie: Zůstane historickou pravdou, že Ginsbergův soukromý i veřejný hlas významně prospěl k proměnám, jimiž jeho země prošla v 60. letech. Dodejme k tomu, že revoluce literární, jak ji uskutečňovala Beat Generation, ale souběžně s ní i revoluce hudební a sexuální, jakož i odtabuizování cest k „jiným stavům mysli“, duchovní rozvolnění směrem k orientální meditativní mystice a vědomí kosmického bytí - to všechno bylo od samého počátku třaskavým politickým artefaktem překračujícím zájmová pole pouhé jedné země a jedné generace. V tom cítím přímo magickou úlohu beatnických protagonistů, kteří se stali nejen intelektuálními šiřiteli, ale v širokém spektru nejrůznějších protestních hnutí, akcí a kampaní také praktikujícími podílníky těchto proměn - často s Allenem Ginsbergem jako jednou z vůdčích osobností.

Allen Ginsberg by se dožil 3. června osmdesátky, den poté slavil by 75. narozeniny Jan Zábrana. To, že se nemůžeme těšit jejich živoucí přítomností, neumenšuje nikterak stálé znění tohoto literárně i lidsky dvojakordu českou kulturou. Díky Zábranovu překladatelskému zájmu vstoupil k nám Ginsberg nejprve jako básník a posléze mnohým do jejich životů i jako blízký přítel a zvěstovatel nových možností poezie. Od svého Mistra Walta Whitmana převzal štafetu „učitele odvahy“ - mějme i my stejnou vůli nést ji dál. Ostatně přímo nás k tomu vyzývá v posledním verši jedné ze svých nejslavnějších Ód: …posilněte Strážného ducha mysli, zmlklého, pohaslého, aby kráčel, kráčel dál, dál než já. Probuďte vesmír, prosím!

MIREK KOVAŘÍK