číslo 26

vyšlo 19. 6. 2006

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Případ Krautgartner ještě nekončí

Velkým jazzovým koncertem se každoročně v jihomoravském Mikulově vzpomíná na jednoho z nejvýznamnějších mikulovských rodáků, skladatele, klarinetistu, saxofonistu, pedagoga a dirigenta Karla Krautgartnera (1922–1982). Letos měli příznivci zakladatelské osobnosti moderního českého jazzu k oslavám o důvod víc. V rámci koncertu bigbandu Gustava Broma, v němž Krautgartner za války získal první profesionální smlouvu, proběhl i křest dvou nových CD sestavených z archivních Krautgartnerových nahrávek. Alespoň částečně je tak splacen dluh z nejpalčivějších: poslední profilové album jazzmana evropského věhlasu a exulanta, jehož jméno mělo být po roce 1968 v Československu zapomenuto, vyšlo před více než čtyřiceti lety.

Žák klarinetisty a Janáčkova spolu-pracovníka Stanislava Krtičky začínal v druhé polovině třicátých let v amatérských a poloprofesionálních brněnských souborech (Quick Band, Slavia Band). V roce 1942 nastoupil do Bromova orchestru, kde se prvně prosadil i autorsky - složil mj. znělku, kterou soubor dodnes uvádí své koncerty. Během totálního nasazení založil Dixie Club, jehož základní hráče (včetně Krautgartnera) po válce přetáhl do Prahy Karel Vlach. V jeho orchestru strávil stále věhlasnější muzikant deset let, naplněných natáčením, koncertováním, ale i usilovným zkoušením. V polovině padesátých let se Krautgartner osamostatnil, v jeho novém souboru (působil v kavárnách Alfa a Vltava) hráli pozdější legendy českého jazzu Karel Velebný či Jan Konopásek, zpívali Karel Gott a Vlasta Průchová. V roce 1960 stanul v čele Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR), který měl od roku 1963 i svou jazzovou odnož JOČR. Jako umělecký vedoucí obou podob personálně totožného tělesa ručil za úroveň písničkového i jazzového repertoáru, ale také experimentální produkce na pomezí jazzu a vážné hudby. Po letní dovolené v roce 1968 však zůstal rozhlasový orchestr bez šéfa: Krautgartner byl mezi prvními, kteří po příjezdu vojáků „v hranatých železných maringotkách“ opustili republiku. Ve Vídni, kam se uchýlil, vedl Bigband Österreichische Rundfunk, působil jako pedagog a sám začal studovat hudební vědu na univerzitě v Kolíně nad Rýnem (krátce před svou smrtí zde získal doktorát).

V Československu zatím řádil komunistický „zmizík“. Smazána byla i řada Krautgartnerových rozhlasových nahrávek, naštěstí zůstaly zachovány snímky, které natočil pro Supraphon. Především ty se staly základem pro CD Případ ještě nekončí a Karel Krautgartner & Jazzový orchestr Čs. rozhlasu. První album, v jehož názvu je titul filmové detektivky Ladislava Rychmana, k níž v polovině padesátých let Krautgartner napsal hudbu), je průřezem editorům dostupným tanečním materiálem, nahraným v období 1942–1967 různými orchestry pod vedením či za klarinetové a alfsaxofonové spoluúčasti hudebníka (Concertino in c minor, Čert ví proč, Poznáte lehce náš rytmus, Nebe na zemi). Disk, poskládaný z nahrávek s JOČRem, pořízených pod Krautgartnerovou taktovkou, obsahuje podstatně náročnější, výhradně původní skladby dirigenta (Radary nad městem, Neony), Luďka Hulana (31° ve stínu), Kamila Hály (Intensity, Tři na čtyři), Karla Velebného (Zčista jasna, Dvojitý nelson), ale i předního domácího představitele soudobé vážné hudby Pavla Blatného (Passacaglia, Modely pro K. K.). Oba tituly jsou vypraveny cennými buklety s erudovaným průvodním slovem Věry Pavlíkové a svou odlišnou dramaturgií věrně ilustrují Krautgartnerovu hudební dvojkolejnost, zčásti vynucenou okolnostmi jeho rozhlasového angažmá v šedesátých letech. Historie českého jazzu je tímto vydavatelským počinem Producentského centra Františka Rychtaříka zmapována zase o něco důkladněji.

MILAN ŠEFL