číslo 26

vyšlo 19. 6. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Společenství zvědavých

Jaká je nejvýstižnější charakteristika naší doby? Kdybych se na ni podíval s odstupem jako na dějiny Sumerů, řekl bych nehybnost, mrtvolnost, bažina. Proč se nic neděje? Svět prý je v totální krizi, už je to jako kolovrátek: brzy dojdou suroviny, rozdíl mezi bohatými a chudými se stále zvětšuje, nikdo nemá řešení, vize neexistuje. A přes napětí, které vzrůstá, nic se neděje. Vyčerpaly se i ideologické a filozofické koncepce, nové paradigma se však nerodí. Nikde žádný program. Ale co program, nikde ani žádné velké výbuchy hněvu, žádná revoluce. Jak to?

Co je to za sílu, která svět tak paralyzuje? Padl komunismus, ale nebylo nic slyšet, žádná velká rána, nic se neděje. Naopak, společnost, kam se podíváš, je mnohem tupější, nehybnější, bez pohybu. Lidé se dobře baví, to ano, ohňostroje bouchají na všech stranách, hračiček máme všichni čím dál víc - dívídíčka, empétrojky, ajmexy, to fičí, to fičí. Vyvolení, šifry mistrů Leonardů, báječné roky pánů Vieweghů jsou všude k dostání. Pobavit se můžeš, jak je libo. Ale hluchota a slepota se usídlily v umění, v politice, dokonce i mezi vzdělanci, pokud ještě vůbec existují a přemýšlejí o době a lidech. Všude jakási rovnováha malosti, přízemnosti, patová situace. Například ty volby! Téměř všude teď končí patem, i naposled u nás. Čím to je? Snad ne tím, že občané jsou tak moudří a vyrovnaní! Řekl bych, že nikdo neví, jak dál, neexistují myšlenky a duchovní cíle a technicistní manažeři pracují tak vyrovnaně, že výsledkem je konstrukce neplodné rovnováhy. V Americe či u nás jsou volební výsledky jen konečným produktem práce robotů a strojů a jejich počet je na obou stranách vyrovnaný.

Manažeři pracující jako námezdní dělníci v něčích službách konstruují náš svět. Jejich práce je precizní, důsledkem je nehybnost, kolos společnosti se pomalu šine dopředu a padají do něho coca-coly, hollywoodské filmy, jogurty a kamiony.

Každý je s něčím nespokojený a většinou neví proč. Společenství nespokojených totiž neexistuje, nemáme se komu svěřit. Proto se ani nemůžeme domluvit, abychom svrhli vládu. Nevíme ostatně jakou, protože ji neznáme. Nevíme, kdo nám vládne. Marně se někdo pokouší rozšifrovat, komu patří v Evropě a ve světě energie, komu vodní zdroje, komu nafta, vojáci. Proto nemůže už nikdy vypuknout revoluce. Proto nemůže už ani dojít k válce. Nevíme, kdo by měl válčit a proti komu. Svět, kde prostě nemůže dojít k válkám ani k revolucím, je ten nejlepší, jaký si můžeme přát. Zároveň je to ale cosi podivného, co tu ještě nikdy nebylo. Možná je to už nové paradigma, na které všichni čekali. Paradigma nehybnosti, mrtvolný klid. Sedíme tu, celkem se nám dobře daří a tak to bude až do smrti.

Proč mám tak neodbytný pocit, že tu něco nehraje? Je to snad proto, že jsme tak bezmocní? Bezmocnost, kterou jsme postiženi, je způsobena nedostatkem informací. Je paradox, že zároveň, co se nám vnucuje, jak mohutně je tato společnost zásobována informacemi, stěžuji si na jejich nedostatek. Nemáme totiž ty pravé informace, to už snad došlo každému. Nevíme, co se děje, kdo nás ovládá, kdo námi manipuluje. Nevíme ani dokonce, kdo nám zdražuje topení. Kdo vydává noviny, které jsou najednou všechny stejné? Kdo přesouvá továrny po Evropě sem a tam? Komu máme být vděčni, že nám postaví automobilku v polích u Nošovic? Tomu pánovi, který čeká na doživotí, protože je jedním z největších darebáků ve své zemi? Představitelům tohoto státu to zřejmě nevadí a hovoří s tímto zločincem, jako by se nic nedělo. Novináři interviewují dalšího zločince na Seychelách, jako by to byl nějaký zasloužilý občan, a český nakladatel mu vydá knihu, kterou si budou lidé jistě kupovat. Zvláštní svět, kde vládnou takové poměry!

Řeknu vám, co jediné mě s tímto světem smiřuje: je to fakt, že nevím - a nikdo z nás -, co se stane v příští minutě. Největším zázrakem, na kterém stojí naše existence, motorem lidského života je právě skutečnost, že nevíme, co bude dál. Kdybychom to věděli, to by byla teprve ta pravá, hrůzostrašná mrtvolnost a nehybnost! Kdybychom věděli, co se stane, nedělali bychom pochopitelně nic, přestali bychom žít. Někdy to nejlepší, co můžeš udělat, je nedělat nic - říká Jack Daniel. Ale to je možné jenom v reklamě na whisky.

My jsme naopak zvědaví, co bude dál. A tak, když nemůžeme vytvořit společenství nespokojených, vytvořme aspoň společenství zvědavých. Často píšu svůj článek pro někoho, kdo je stejně zvědavý jako já. Jsme spiklenci zvědavosti. Bude svět ještě dlouho existovat? ptáme se. Budou lidé ještě přemýšlet o svém osudu, o podobě společnosti, o způsobech vládnutí? Budou se chtít dozvědět, co s nimi bude? Nebo budou jen tupě zírat kolem sebe jako dosud? Budou ještě v budoucnu vůbec lidé přemýšlet? A budou to ještě lidé? A tak dále. Tyto a jiné otázky se probírají ve společenství zvědavých a hledají se na ně odpovědi.

Jak to bude dál? ptáme se jako diváci televizního seriálu. Staří Řekové, aby se nezbláznili, uzavřeli své bytí do cyklických kruhů, které se souladu s přírodou rok co rok opakovaly. Vynálezci pokroku, osvícenci, vědci a jiní rozumbradové se také snažili z tohoto prokletí vymanit. Všechno jde dopředu a dá se naplánovat. Na všechno stačí lidský rozum, tvrdili. Teprve, když se zbavíte této iluze, můžete se rozhodnout, co uděláte. Protože druhá podmínka svobodné lidské existence - kromě toho, že je v absolutní nevědomosti o své budoucnosti - je přísný příkaz rozhodovat se v každém okamžiku: co je správné, co dělat, s čím souhlasit či nesouhlasit.

Svoboda je nevědět, co bude dál. Jen zvědavost nás drží při životě. Skončí globalismus a korporativní merkantilismus jako každá doktrína a je opravdu to, v čem žijeme, „disaster capitalismus“, kapitalismus pohromy, jak ho nazývá Naomi Klein? Když nastoupíte do vlaku a zjistíte, že jede špatným směrem, nevyskočíte, ale vystoupíte na nejbližší stanici. Která to bude? To jsem zvědav.