číslo 27

vyšlo 26. 6. 2006

Televizní glosář

Jany Cimburové

Chvála Slunečního státu

Nedávné uvedení Slunečního státu, společné česko-slovenské koprodukce, bylo bez pochyb záslužné. Režisér Martin Šulík se tu dotkl sociálních problémů, naší filmovou i televizní tvorbou obvykle pomíjených (a čest budiž vzdána ojedinělým výjimkám, třeba i mezinárodně oceňovanému Štěstí). Ano, už málokdo vidí v práci s kamerou příležitost k osobně zacílené výpovědi, k vyjádření názoru na dění kolem sebe. Zato převažuje pojetí filmu jako občas i výnosného finančního zdroje - tehdy jdou jakékoli vypovídací ambice stranou, tehdy se prosazuje film jako ryze spotřební produkt, který je natočen přesně tak, aby splňoval ta nejpřízemnější očekávání přepokládaných diváků.

Očekávám zájem mladého publika? Pak si vezmu vzor z cynických vyvražďovaček tarantinovského ražení a předložím cosi jako Sklapni a zastřel mě!, případně se přikloním k pseudomódnímu stylu vnitřně roztříštěných historek, aby z toho vznikl Restart. Nebo naopak myslím na mírně odrostlejší generaci odchovanou tupými televizními pořady a vzmohu se na Účastníky zájezdu. Případně se rovnou zhlédnu v peprných estrádách a natočím sérii Kameňáků. Obecenstvo zajisté bude jásat a přinese dostatek penízků. Vskutku všude bují jen kalkul, jistě souznějící s páně prezidentovým stanoviskem, že film není ničím jiným nežli zbožím. Pak ovšem nezbývá než se podivit, proč jsou sypány velké sumy do „národních“ mauzoleí, ať již jde o divadla, galerie či hudební sály.

Odmítnutí podpory českému filmu zajisté nepovede k zániku: stane-li se film mlýnkem, v němž se vše semele na všeobecně stravitelnou kaši, stěží lze očekávat myšlenkově náročnější ambice. Avšak s ještě většími obtížemi - pokud vůbec - budou přicházet na svět díla jako již zmíněný Sluneční stát. Ač zajisté i zábavný, ona zábavnost rozhodně není prioritou. Dopad nezaměstnanosti a obtížné sebeprosazování v ostravském regionu je téma pramálo zábavné. Šulík se snažil své činorodé, národnostně promíšené hrdiny, často škorpivé chlapy, nahlížet s velkými nadějemi; nepoddali se převažující rezignaci.

V tom možná film vytváří zbožná přání: rádi bychom, aby to vypadalo aspoň takto. Jenže ztráta práce i ztráta šance nějakou nalézt poznamenává lidské duše daleko hlouběji. Nejedná se o třeskutou hmotnou nouzi (kdopak by dnes slyšel o nějakém hladovění?), spíše o degradující pocit, že si nemohu dopřát to, co mají ti šťastnější. Daleko výraznější je dopad psychický, svíravý pocit zbytečnosti. Ostatně existují početné rodiny, které si přivykly na sociální provizorium, odnaučily se hledat si práci. Přestalo jim vadit svého druhu příživnictví. Dočkáme se někdy televizního či filmového portrétu právě takovýchto poměrů?