číslo 27

vyšlo 26. 6. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Hrdinové jsou většinou mrtví

„Byl jsem filmový obchodník, tak jako můj otec Josef, ředitel dvou největších produkčních a distribučních společností v Československu ve 20. a 30. letech, které produkovaly jedny z nejúspěšnějších českých filmů,“ říká producent světového formátu Norbert Auerbach, který se vypracoval až na pozici výkonného producenta společnosti Columbia Pictures a později se stal prezidentem United Artists. Stál u vzniku řady známých filmů jako například Vlasy, Rocky, Růžový panter, West Side Story a dalších. „Lidé u filmu mají tendenci při úspěchu říkat - to byl můj nápad, já jsem to prosadil, ale film není otázka jedné osoby, je to týmová práce,“ potvrdil v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha, kde před časem vyprávěl také o svých válečných zkušenostech a životních postojích.

Jak vás ovlivnila práce vašeho otce?
Tím, že jsem vyrostl v prostředí filmu. Původně jsem ale nechtěl pracovat ve filmovém průmyslu, studoval jsem agrikulturu: snil jsem o tom, že se budu v Palestině starat o pomerančové plantáže, jenže přišla válka a já jsem strávil čtyři a půl roku v armádě. Potom mě už nelákal tehdy ještě primitivní život Palestiny. U filmu jsem začal jako poslíček a vypracoval jsem se na prvního asistenčního režiséra, ale produkce pro mě byla trochu pomalá, takže jsem přestoupil do obchodní části a vypracoval jsem se na vyšší pozice.

Čím byla válečná zkušenost natolik zásadní, že změnila vaše původní plány?
Vstoupil jsem do armády v Americe hned po útoku na Pearl Harbor a jako příslušník druhé tankové americké divize jsem byl transportován do Anglie, pak jsem přistál 8. června 1944 na Omaha Beach a pokračovali jsme jako celá kampaň dál. Už jsme byli v Německu, když nás stáhli při poslední německé ofenzívě v Ardenách. Byla tehdy strašná zima, což bylo asi horší než Němci… U Labe jsme se potkali s Rusy a tam to vlastně skončilo. Válka je otrava, protože jakmile se jedná o akci tisíců a tisíců lidí najednou, tak se všichni musejí transportovat, krmit, umývat, oblékat, což je strašně pomalé, hodně času se sedí. Je to trošku jako u filmu, když se čeká na správné slunce… Jedno je ale v armádě dobré: člověk potká lidi z úplně jiného prostředí - poznal jsem ty, kteří nevěděli, kde leží Evropa, neuměli rozlišit Němce od Holanďanů a vůbec nevěděli, proč jsou v armádě.

A jak jste to v armádě zvládal?
Byl jsem trochu voják Švejk a trochu Don Quijote de la Mancha. Švejk, protože některé situace tam jsou opravdu švejkoviny: člověk neví proč, jak a co, ale snaží se to nějak zvládnout, i když nejlepší by bylo jít někam spát a uklidnit se. A Don Quijote, protože jsem byl tenkrát mladý a měl jsem ideály, že musím bojovat proti zlým lidem… Starší člověk by tohle už nedělal. Navíc jsem byl dvakrát zraněn a chtěl jsem být trošku hrdina, což dneska považuji za úplnou blbost, protože hrdinové jsou většinou mrtví. Ale mám takovou krásnou myšlenku: chtěl bych natočit film o tom, že Švejk a Don Quijote de la Mancha jsou v nebi a bůh je pošle oba společně na zem vyřešit nějaké problémy. Myslím, že moudrost Švejka by mohla pomoci najít východisko z těch strašných potíží, se kterými se svět dnes potýká...

Řadový voják se musí podřizovat příkazům, o kterých nemá přemýšlet, vy jste ale producent, tedy ten, kdo příkazy vydává. Jak jste se jako mladý smiřoval s tím, že vám někdo říká, co máte dělat?
Šel jsem do armády přímo z univerzity, takže jsem ještě neměl zkušenosti producenta. Ale stejně si myslím, že v každé pozici má člověk nad sebou někoho, kdo vám říká, co máte dělat. Možná mimo boha… Když jsem byl například prezidentem té velké společnosti, měl jsem nad sebou lidi z velké pojišťovny, která vlastnila moji společnost a nad nimi byli zase akcionáři. Takže vždycky je někdo trošku výš. Osobně nemám žádné problémy s takzvanou disciplínou, s tím někoho poslouchat. Během mé kariéry se jednou stal mým šéfem manažer, který byl dřív mým podřízeným, a lidé nemohli pochopit, jak mohu přijmout tento fakt. Ale já říkám: když už určitou práci a pozici vezmu, tak s tím přijímám i šéfa a budu ho poslouchat. Jinak bych tu práci nevzal.

Producent má velkou zodpovědnost, nebál jste se ji někdy přijmout?
Producent má, aspoň teoreticky, zodpovědnost za to, že se film natočí podle rozpočtu, ale bohužel jakmile se začne točit, režisér si dělá víceméně, co chce a vyhodit režiséra v průběhu práce, je velmi komplikované. Producent dnes už nemá tu sílu, kterou měl dřív. Druhá věc je, že když člověk řídí velkou společnost, tak vlastně slouží tisícům zaměstnanců, které má pod sebou. A to je velká zodpovědnost, protože nejde jenom o jednoho člověka, ale taky o jeho rodinu, manželku, psy... Říct někomu: „Tvoje práce končí, jdi domů,“ je to nejtěžší, co jsem kdy musel udělat.

Řekl jste, že člověk, který vede velkou společnost, slouží svým podřízeným…
Samozřejmě. Musí si uvědomit, že má zodpovědnost za všechny zaměstnance. Většinou jsou totiž skoro jako děti. Jistě jsou mezi nimi i tací, kteří mají také pocit zodpovědnosti, ale převažují ti, kteří přijdou ráno do práce a odpoledne zavřou dveře, jdou domů a nechtějí na práci vůbec myslet. Takže zodpovědnost musí být jak zdola nahoru, tak - a to ještě mnohem víc - shora dolů. Bohužel tomu tak vždycky není…

Jaký máte vztah k penězům, se kterými producent hodně pracuje?
Myslím, že většinou nikdy neškodily, ale například pro mého otce nebylo důležité, jestli má krásné auto, nebo ne. Zajímal ho především úspěch. Dnes je bohužel všechno o penězích, ale myslím, že úspěch je důležitější a peníze přijdou pak. Jenže úspěch není něco, co se dá udělat rychle, trvá to několik let a musí se plánovat a pracovat delší dobu. Rychle vydělávat peníze znamená, že tím někoho ošidíte.

Čemu se věnujete v současnosti kromě toho, že jste napsal vlastní memoáry a chystáte s Arnoštem Lustigem film na základě jeho knihy Dívka se zelenýma očima?
Zrovna jsem přeložil scénář z češtiny do angličtiny a taky spolupracuji se společností, která připravuje animovaný film Pražské povídky. Mým hobby je nadace Sue Ryder, protože mi bylo vždycky líto, jak jsou u nás starší lidé zanedbaní. Netvrdím, že v Americe je všechno dobré, ale tam se důchodcům říká senioři a jsou to velice vážení klienti, protože oni například mohou jet na dovolenou mimo sezónu, takže zaplní hotely a golfová hřiště. Sue Ryder je domov, kde senioři mohou žít důstojně a snaží se být aktivní, aby jenom někde neseděli a neumírali. Tyto aktivity mi v podstatě stačí, protože dnes už radši poslouchám hudbu, sedím doma u počítače a taky se snažím hodně pohybovat, věnuji se golfu, plavu, jezdím na kole a v zimě na běžkách. Moc pracovat už opravdu nechci, to mám za sebou.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ