číslo 27

vyšlo 26. 6. 2006

Titulní rozhovor

Zdeněk Svěrák,
scenárista, herec a textař

Je docela pozoruhodné, že v šedesátých letech jste byl zaměstnán jako redaktor v redakci armádního vysílání Československého rozhlasu. Jak jste se tam dostal?

Náhodou. Tehdy jsem učil v Žatci a Miloň Čepelka, který učil v Novém Kníně, dostal nabídku, aby nastoupil do armádní redakce na volné místo po básníku Karlu Šiktancovi. Miloň to vzal a zjistil, že je tam práce ještě pro jednoho redaktora. Napsal do mi Žatce a bylo to.

Proč jste se rozhodli opustit učitelské povolání?

Oba jsme měli psací ambice a říkali jsme si, že v rozhlase budeme mít víc času na psaní než jako učitelé češtiny.

V rozhlasovém archívu se dosud dají najít snímky, na kterých komentujete třeba různé vojenské přehlídky. Říkám si, že touhle prací jste si ty psací ambice asi zrovna dobře nevybil.

To máte pravdu. Ale když jsem si tohle odbyl, mohl jsem si psát, co jsem chtěl, třeba pohádky pro děti. Pak jsme s Jirkou Šebánkem, což byl můj starší a zkušenější kolega v redakci, zatoužili dělat něco, co by nás bavilo, a zkusili jsme to dělat pro vojáky. V prvních Vinárnách říkáme třeba: „Milí posluchači doma i v kasárnách…“ Pak nám náš náčelník řekl: Pánové, nechte toho, radši to dělejte pro civily, ať nás nezruší.

Ve Vinárnách se objevovaly narážky, které byly dost na ostří nože, kupříkladu „lihové milice“. Jak moc vám do toho zasahovali „shora“?

Samozřejmě jsme podléhali schvalování, říkalo se tomu háestédé, hlavní správa tiskového dozoru. Ale měli jsme v sobě zabudovanou autocenzuru a věděli jsme, kdy už vstupujeme na příliš tenký led. Navzdory době jsme byli dost svobodní. Naši nadřízení nebyli kontroloři a nepřátelé, jim šlo o to, aby ty pořady byly co nejlepší. Byli by nám řekl: Kluci, pozor, tady jste přestřelili, tohle už je zralé na zakázání. A někdy nám procházely opravdu nevídané věci.

Odkud se vzal ten nápad na fiktivní přímý přenos?

Mám takový prazážitek. Pamatuju si, jak jsem někdy v šedesátých letech ve Staré Huti u Dobříše věšel pleny. Asi to byly Honzovy pleny, protože se narodil v roce 1965. Měl jsem tranzistorové rádio a úplně náhodou jsem naladil nějakou polskou stanici, kde hráli jazz, pak si chvíli s někým povídali a zase začala skladba… A tehdy mě napadlo, že by to byl hezký model. Že bychom mohli předstírat, že tam ty orchestry máme, potlesky a reakce publika by se daly namixovat a mohli bychom mít živý pořad, kde by byla hudba a slovo. Dokonce jsem jeden takový pořad natočil jako průzkumný balónek. Pak se do toho zapojil Jirka Šebánek, promysleli jsme to lépe a vymysleli jsme si právě tento fiktivní podnik.

A proč zrovna Vinárna U Pavouka?

Nám se „U Pavouka“ líbilo. Vzali jsme si telefonní seznam, přesvědčili jsme se, že taková vinárna v Praze neexistuje, tím jsme byli uspokojeni, dali jsme jí jméno a začali jsme ji zabydlovat.

Kterou z „vinárenských“ reportáží máte nejraději?

Asi tu s akvabelami. Jsou to příslušnice závodní stráže, jsou postarší, některé neumějí ani plavat, dvě mají korky, jedna umí splývat. Celá produkce se odbývá v protipožární nádrži, která je tak plná žabince, že přes něj akvabely vůbec není vidět. Jen se z něj tu a tam vynoří ruka nebo noha. Pak jsme s jednou z akvabel  dělali rozhovor. Jenže ona měla v uších vodu a špatně slyšela, takže stačilo lehce přestříhat její odpovědi, dát je k jiným otázkám a vyšly z toho nádherné bláboly. Otázka byla třeba: Jak dlouho vydržíte pod vodou? A on řekla: Skoro pět let! Při té práci jsme se naučili stříhat a začali si cenit toho, co dokážou nůžky udělat s rozhovorem. Z naprosté zhovadilosti udělají krásný, inteligentní rozhovor. A naopak.

Kde jste pro ty fiktivní postavy hledali představitele?

Sahali jsme kolem sebe, vybírali jsme si je z personálu. Třeba pan Dolejš. To byl topič a hasič. Ale jemu se nesmělo říct požárník nebo hasič, na to on říkal: Já nejsem požárník, já jsem požární preventista. Tenhle mluvka se nám velmi hodil. Stačilo mu dát téma a on blábolil, krásně.

Psali vám tehdy posluchači pochvalně nebo rozčíleně?

Ti, kteří odhalili tu hru, byli na naší vlně a měli smysl tento druh humoru, psali pochvalně. Ale někteří posluchači uvěřili, že jde o autentický přenos a psali nám rozhořčené dopisy a spílali nám, co to musí být za blbce, ten Jožka Merano, že je to hrozné nemehlo a nic neumí, tak proč se tam teda cpe a dělá kouzelníka, když se mu ještě nikdy žádné kouzlo nepovedlo…?

Jak vás napadlo líčit v rozhlase vystoupení kouzelníka Jožky Merano Blažejovského?

To je přece taková blbost, že jsme si to nemohli nechat ujít! A je to stejná blbost jako líčit spartakiádu. Často jsme byli nuceni komentovat věci, které do rozhlasu nepatřily. Jak chcete komentovat spartakiádu? Řeknete, že vzpažili. Co víc o tom můžete říct? Tehdy jsme se hrozně nasmáli, představovali jsme si, jak vypadá, že chodí v županu, je vychrtlý… Dokonce zvítězil v soutěži o pavoučí nohy! Měli jsme ho rádi. Myslím, že on je trošku předobrazem Járy Cimrmana.

Takže Jára Cimrman se vlastně narodil v Dykově ulici číslo čtrnáct?

Ano, však tam má taky pamětní desku, protože právě v té budově tehdy sídlila armádní redakce. Jako řidič parního válce se tam objevil jako jedna z figurek v době, kdy jsme ještě netušili, že ho budeme potřebovat k daleko větším cílům. Připadalo nám komické, že v nafukovacím stanu, který stále uchází, vystavuje jako artefakty to, co přejede svým válcem. Pak přišel Jiří Šebánek s myšlenkou, že založíme divadlo. Prostřednictvím Vinárny jsme měli možnost zvát posluchače do divadla a měli jsme od začátku vyprodáno.

A máte dodnes… Jak jste přišli na jméno Jára Cimrman?

V jeho křestním jméně a příjmení se snoubí uměleckost a smůla. Kdysi byla móda, že si umělci dávali familiérní jména: Jindřich Plachta nevystupoval jako Jindřich, na plakátech bylo Jindra Plachta. Jára Kohout, Jára Pospíšil…. Chtěli tak být svým obdivovatelům bližší. No a Cimrman psáno česky, v tom byla vidět ta smůla člověka, který má německé jméno, a tak si ho aspoň transkripcí počešťuje.

Nestýská se vám někdy po rozhlasové práci?

Kdyby se mi stýskalo, asi bych něco pro rozhlas psal. Bavilo mě to, ale jakmile jsem přičuchnul k divadlu, začal mě divadelní svět bavit mnohem víc. Asi je to taky tím, že rozhlas přestal být tak důležitý, jako byl. Ještě jsem zažil tu zlatou éru, kdy lidi si večer sedli k rádiu a nevadilo jim, že tam není obraz, zavřeli si oči nebo si ztlumili světlo, poslouchali a fantazírovali si. To dneska už není. Já jsem byl rozhlasák, dokonce jsem televizi nenáviděl za to, že nám bere posluchače. Ale stalo se a tak to je.

Stejně to ale musel být nádherný život, čtyřicet let si takhle krásně vymýšlet - s prominutím - ptákoviny!

Je to bezvadný, když se tím můžete živit a baví vás to. Kdo to má?

Ale když čtyřicet let hrajete tu stejnou hru, baví vás to ještě?

Jo to byste se mýlila, že je to stejná hra! Těch her je čtrnáct a mozek máte jenom jeden. A čtrnáct komedií nosit v hlavě, když na jednu dojde třeba po třech měsících, to je někdy dobrodružství! Včera jsem hrál hru Dlouhý, Široký a Krátkozraký a bylo to tak napínavé... Pro mě, teda. S každou vyřčenou větou jsem byl rád, že už ji mám za sebou. Ale ne, máte pravdu, je to stejná hra. Ale to je jako když vyprávíte anekdotu třeba pošesté, ale jiným lidem. Rozhodně nás to nenudí.

Co jste objevili o Járovi nového v poslední době?

Bylo by to krásné, kdybychom těch čtyřicet let oslavili nálezem nové hry. Taky patnáct je lepší číslo než čtrnáct. Ale my s Láďou Smoljakem jako restaurátoři se toho obáváme, protože se bojíme, že si tou patnáctou hrou třeba zkazíme tu řadu, která byla tak úspěšná. Už nejsme tak hraví, jako jsme byli. Když hrajeme ty prastaré hry, které jsme psali v pětatřiceti, říkáme si, že dneska bychom to už nenapsali tak lehce, s takovou bezstarostností a hravostí. Navíc je oblast, ve které se Cimrman může pohybovat, už dost vyčerpaná. Ta hra musí mít vazbu s jeho dobou, a to je doba objevitelů a dobyvatelů pólů, doba operety, kočovných společností, harcujících se po venkově… Zatím jsme nenašli místečko, kde by se ještě bylo možno chytit.

Změnil se Cimrman nebo respektive vaše psaní Cimrmana se změnou režimu?

Myslím, že ne. Nikdy jsme nepsali útočnou satiru a myslíme si, že divák ani nepozná, která hra byla napsána před listopadem 1989 a která po něm. Ty hry hrajeme tak, jak jsme je hráli. Je pravda, že na některých místech se dřív diváci smáli a dneska je ticho, ale to jsou opravdu jenom výjimky. Například býval velký smích na repliku: Rozhodli jsme se, že zajdeme na hlavní nádraží, koupíme si jízdenky a zajedeme do Vídně. Protože tehdy nebylo možné zajít na hlavní nádraží, koupit si jízdenky a odjet do Vídně. Co je na tom dneska směšného? Nic. Ale my jsme nakonec rádi, že se nesmějou a můžeme do té Vídně.

V řadě nejen her Mistra Cimrmana, ale i vašich filmů cítím, jako byste si stále vyříkával nějaké drobné se svou učitelskou profesí. Mýlím se?

Ono to učitelství je ve mně jako v koze. I když jsem neučil dlouho, jenom čtyři roky. Ale mám to v povaze. Když se dozvím něco, co jsem nevěděl, mám potřebu hned to někomu říct a vysvětlit mu to. To vysvětlení mi dělá dobře.  A toho se asi nezbavím, té kantorské duše.

Jak se píše oskarový film?

On tomu málokdo věří, ale tuhle ambici jsem nikdy neměl. Psát scénář s ambicí, že za něj dostanu Oskara, to nejde. Kdyby to šlo, tak by kdekdo toho Oskara měl. Je to  náhoda. Najednou se objevilo téma, kterému v cizině rozuměli…

Říkal jste mi, že první filmy jste psal s ambicí „pouze“ rozesmávat.

První filmy jsem nepsal sám, ale s Láďou Smoljakem. Jáchyma, Marečka i Na samotě u lesa. Vždycky jsme se snažili, aby naše výpověď nebyla prolhaná a abychom se za ten film nemuseli stydět. Nejhorší to bylo asi s filmem Marečku, podejte mi pero. Toužili jsme napsat film školní, jako byly ty prvorepublikánské filmy, které se nám hrozně líbily. Jenže bylo nebezpečí, že bychom byli nuceni psát nepříjemné věci. Kdyby to byla normální škola, chtěli by po nás, aby tam byli pionýři, to jsme nechtěli. Kdyby to byl gympl, musela by tam být svazácká organizace. Proto  jsme volili večerní školu pro pracující. Vypadá sice logicky, že by tam měla být strana, ale ona tam právě být nemohla, protože strana nesměla být komická. Proto večerní škola. Navíc jsme ji taky zažili. Oba jsme učili starší lidi, než jsme byli sami. Láďa v Brandýse a já v Měcholupech u Žatce. S filmem Na samotě u lesa už to bylo trochu jiné. Při psaní jsme najednou zjistili, že jsou tam momenty, které nejsou jen legrační, a neměli bychom je potlačovat. Že děda Komárek vlastně na tu chalupu patří a my ho vystrnaďujeme. Když jsme to žili, tolik jsme si to neuvědomovali.

Rozumí svět ryze českým filmům?

Všemu ne. Když sedíte v kině někde ve Španělsku nebo v Japonsku, cítíte - tak tohle neprochází, tohle nemůžou pochopit. Ale určité vztahy jsou všeobecně srozumitelné a diváka zajímají, i když se děj odehrává v jiných kulisách. Myslím, že to funguje. Když srovnáte Obecnou školu a Kolju, Obecná škola neměla takovou naději, aby jí rozuměli v cizině, protože byla složitější. Tam bylo třeba vědět něco o tom, jak to u nás vypadalo po válce. Že tady bylo jakési krátké období, kdy se ještě nevědělo, že přijde Únor, kdy lidé byli plni nadějí… Ani ten příběh nebyl tak markantní a sytý jako v Koljovi. Kolja je obecně lidský příběh, který má naději, že mu budou rozumět lidi po celém světě. Ale že bych psal scénáře proto, aby dostaly Oskara, to je blbost. Musíte udělat co nejlepší film, a pak bůh suď, jak to dopadne. Vezměte si Vesničku! Ani zkušený režisér Jirka Menzel jí nedával naději, že by mohla zajímat někoho kromě našich lidí. A zajímala! To je takový paradox. Čím je to tuzemštější, tím je to asi pro ten svět exotičtější.

Ono to souvisí i s tím, proč dosud nevznikla patnáctá Cimrmanova hra. Úspěch je přece velmi zavazující. Právě jste dotočil nový film Vratné lahve. Po tolika úspěšných filmech musí být nesmírně obtížné přijít s novým scénářem.

To víte že jo. První film se píše snadno. Vy říkáte úspěšný. Ten film by měl být především dobrý. Já bych tyhle věci nespojoval. Pokud jde o návštěvnost, nejúspěšnější jsou kolikrát filmy blbé, které já nemůžu vůbec sledovat, aniž bych klopil hlavu. Mým cílem není napsat úspěšný film, na který by chodil každý. Chci napsat film, který by se líbil především mně a mému okolí. To je pro mě měřítko. Když se bude líbit těm lidem, které mám rád, budu spokojený.

Vím, že jste scénář Vratných lahví musel hodně přepracovat. Je rada dramaturga vždycky přínosná?

Skoro všechny naše a moje filmy dramaturgoval doktor Václav Šašek. U Vratných lahví byl Vašek chválič. Po tom deptání, které jsem zažíval od syna, to byl právě on, kdo mi dodával síly. Honza tím byl dost zklamaný, říkal: Já potřebuju dramaturga, který by to zanalyzoval, ne který ti bude furt klepat na rameno, že to je dobrý. A já jsem říkal: Ale já to potřebuju. Když mi Vašek řekne: Tyhle místa jsou bezvadný, tady jsem se smál, to tam nech, stojí mi za to na té látce dál pracovat. Když jsem to Vaškovi povídal, řekl: Kdyby Gogol měl takového Václava jako jsem já, nespálil by druhý díl Mrtvých duší.

Jaký snášíte pocit, když vám syn kritizuje vaši práci?

Vím, že když tu látku považuje za dobrou, pak tomu filmu dá léta života. Proto mě ty připomínky tolik mrzely a chtěl jsem napsat něco, co ho bude bavit. Protože věřím, že je výborný režisér a stojí mi za to se pro takového režiséra hmoždit.

V čem se ten scénář proměnil od počátečních verzí?

V první verzi jsem se vyhýbal konfliktním situacím v rodině, nechtělo se mi do nich. Tak trochu jsem je šidil a zajímal jsem se spíš o věci, které mi připadaly zábavné. Například Tkaloun, hrdina toho filmu, když má být v samoobsluze nahrazen automatem, donkichotsky proti němu bojuje. Snaží se ta čidla ošidit, dává tam pavouky a mouchy, aby se dokázalo, že on byl lepší než ten stroj. Pak jsem zjistil, že asi důležitější bude vyjádřit, proč nechce být doma, když ho žena má ráda a on ji má taky rád. Dostalo se tam stáří, dlouholeté soužití, noční rozhovory s manželkou... Je to niternější. Jestli ten film bude plnit sály, to nevím. Dneska chodí do kina hlavně hodně mladí, já sám v tom sále tou svou bílou palicí vždycky svítím, a jestli je to bude zajímat, těžko říct.

Máte pocit, že obecný vkus jde poslední dobou někam, kam by neměl jít?

Určitě. Často se divím, že lidi bez odporu přijímají filmy, které jsou vulgární, až to bolí. Není tam jediný filmařský nápad, jenom se třeba zobrazí anekdota. A čím je vulgárnější, tím je to lepší. Jenže se ukazuje, že když je vtip řečen pouze slovy, je k smíchu. Ale když ho zobrazíte, najednou je to smutné. Třeba černý humor. Mám ho rád. Černými anekdotami se bráníme proti stáří a smrti, i když marně. Ale jakmile toho starého člověka ukážete, je po humoru, protože je vám ho líto.

A proč chceme vidět krváky, sledujeme reality show, čteme bulvár?

To byste se musela zeptat nikoho jiného. Já se tomu nestačím divit. Třeba dneska jsem zahlédl na titulní straně jakýchsi bulvárních novin titulek: Hnije mu noha!

Komu?

Já vám nevím, komu hnije noha. Ale tato zpráva zřejmě lidi láká, aby se dozvěděli, kdo je ten nešťastník. A možná si říkají: To jsem na tom dobře, že mně noha nehnije. Možná to je ten důvod. Člověk si říká: On je na tom někdo ještě hůř než já. Tak vidíš, táto, vono všude je něco. Bohužel je takových lidí hodně. Hnusí se mi to. Pokládám za vřed demokracie, že se svobodou přišlo tohleto. Zavést cenzuru nejde a lidé, kteří na tom vydělávají, neznají jakýkoliv soucit. Nemají hranice, jen když ta zpráva zaručí zájem čtenářů. Jsou schopni ublížit lidem tím, že o nich řeknou nepravdu, a stačí jim, že tam dají slovo „prý“.

Co bude po Vratných lahvích?

To nevím, nepřemýšlím takhle daleko. Možná nic. Kdyby někdo přišel s tím, abych mu napsal scénář, určitě bych řekl, že teď ne. Ukazuje se, že mi filmy dávají čím dál víc práce. Filmový scénář se vyvíjí. Skoro nikdy to, co napíšete z první vody, není definitivní. Už jsem si zvykl na to neustálé předělávání, ale je to úmorné a umoří to mladýho, natož sedmdesátiletýho kluka jako jsem já.