číslo 27

vyšlo 26. 6. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
básník, scenárista a pedagog 

ZKRAJE TÝDNE

O podivné svobodě dospělých dětí

Je svoboda dětí a je svoboda dospělých. Jsou dospělí, kteří se chovají jako dospělí, a jsou takoví, kteří v jistém smyslu zůstali dětmi, anebo se v nich při různých příležitostech děti probouzejí. Ale ne v tom dobrém slova smyslu, ale v jakési nedospělé sveřeposti, umanutosti či egocentrické bezohlednosti, tedy v příznacích snad spíše dětinských než dětských. Když se začalo před šestnácti lety nesmlouvavě a často útočně argumentovat svobodou jedince (všimněme si: v předchozích, nesvobodných časech lidé skutečně svobodomyslní užívali slovo svoboda spíše ve smyslu obranném), z mnoha lidí se rázem stali ony hysterické děti, které se vztekají, jakmile jim sáhnete na jejich domnělá práva, představu svobody, jež pro ně znamená především možnost stálého atakování či alespoň relativizování hranic společenských norem, principů lidské solidarity a požadavků mravních... Vztekají se, když jim - jistěže v přeneseném smyslu - vytknete, neřkuli bráníte, aby ničili veřejnou zeleň, kradly hrušky v cizí zahradě, trhaly broukům nožičky a psaly po zdech neslušné nápisy, či naopak doporučujete, aby mluvily slušně, pouštěly sednout starší spoluobčany a občas třeba vzaly do ruky knihu.

Takto se tedy chovají ony dospělé děti, které si svobodu vyložily jen jako rozměr vlastního egoismu. Čím pak mají více moci, sebevědomí a peněz, tím pochybeněji, nedospěleji, cyničtěji svobodu chápou, takže mnohdy nezbývá, než sebrat svou dospělou odvahu a zodpovědnost, a začít s nimi jednat právě jako se zlobivými dětmi. Tuhle penězi pokažený zbohatlík, onde mocí přiopilý výhonek státních a politických struktur, jinde zas zamindrákovaný mladý reprezentant manažerské menažérie pokouší se suverénně upřít vám ledacos z vašich práv, stejně jako se jindy pokouší upřít nějaké to právo přírodě či historii. Sociální pracovníci, zkušení soudci ale i památkáři a ochránci přírody by mohli mluvit o bezmoci vůči těmto uzurpátorům ve jménu svobody, jimž právě naše doba jim evidentně svědčí.

Je to zapeklitá situace: Člověk sociálně odpovědný, který krom průběžného hašení všeho, co ho pálí zvenčí, hodlá navíc hasit i to, co ho pálí jaksi uvnitř, má dnes jistě dostatek svobody na to, aby se mohl pokoušet tyto dospělé děti jaksi ex post vychovávat. Tak zvaných pár výchovných je ovšem i v tomto případě zapovězeno a navíc by to mohl být prostředek sebevražedný. Vloží-li se navíc mezi něj a jeho cíl odlidštěná byrokracie, měřící (a to ještě v lepším případě) slušnému i gaunerovi stejným metrem, nemůže mít takový samozvaný vychovatel nakonec ani čas na své vlastní existenční zabezpečení. A třeba ani na to, aby pořádně vychovával vlastní děti, tak, aby se staly skutečně dospělými, se všemi právy a povinnostmi, možnostmi i závazky...