číslo 27

vyšlo 26. 6. 2006

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

V POŘADU PSÁNO KURZÍVOU

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Jak na huňáče

Není mnoho situací, na které jsem tak dobře připraven jako na setkání s medvědem. Jen ho potkat! Vím zcela přesně, co bych v tu chvíli měl dělat.

Kdysi jsem byl v tomto směru bezbranný. Při svém prvním mladickém pobytu v Tatrách mi jeden turista poradil, že při případném setkání s huňáčem je nejlepší vzít nohy na ramena. Teprve při další návštěvě Tater jsem se dověděl od místních obyvatel, že útěk by byl hloupostí. Tamní medvěd hnědý vypadá sice neohrabaně, ale je rychlejší než člověk.

Snad pouze Emil Zátopek by útěk před ním zvládl. Náhoda chtěla tomu, že v roce 1968 jsem jako mladý reportér doprovázel legendárního běžce na jeho besedě v jedné z tehdejších zotavoven ve Vysokých Tatrách. Bydleli jsme na společném pokoji a dostalo se mi velké cti: ráno mě požádal o pohorky, aby si v nich zaběhal. O medvědech jsme spolu nehovořili, ale jsem si jist, že on by jim dokázal uniknout.

Můj další slovenský horský pobyt měl povahu zvláštní. Nechal jsem se tehdy najmout za bačova pomocníka, abych coby ovčí korespondent sděloval čtenářům tehdejšího Mladého světa, jak vypadá život na slovenské salaši. Když s bačou Jánem Přílepkem přišla řeč na medvědy, nijak se neobtěžoval, aby mě instruoval, jak se mám při setkání s nimi zachovat. Jen mi sdělil, že mívají zájem o zraněné, slabé nebo uhynulé ovce. Horší že jsou vlci. V případě následků vlčího či medvědího napadení stáda mě upozornil, že jeho - a teď i mým - úkolem je zajistit uši od napadených ovcí. Pouze tak prý lze úředně vyúčtovat družstvu ztrátu jednotlivých kusů.

Roky šly dál a moje příští návštěvy tatranských oblastí měly povahu povýtce turistickou. Bylo to v době, kdy se stala populární Mládkova písnička se slovy medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně. Ani já žádnou zbraň nevlastním - na rozdíl od hajného, o němž mi jako jednomu z průvodců nedělních Dobrých jiter na stanici Praha napsal posluchač Jiří Ployhar: Na Slovensku mi vyprávěli, jak medvěd chodil hajnému na med. Ten, když opakovaně v noci slyšel šramot, velice rozezlen vystřelil do tmy směrem k úlům. Ráno tam medvěd ležel mrtvý. Aby se tamní lesníci dostali z té prekérní situace, poslali tehdy medvědí kůži jako dar prezidentu Klementu Gottwaldovi s tím, že po takovém daru už nemůže mít nikdo k ničemu žádné výhrady.

Menší starosti se střelbou na medvěda si zřejmě dělají v Kanadě. Aspoň podle slov Dity Pecháčkové, která v měsíčníku Apetit popsala, jak se při návštěvě ve srubu tamního kamaráda Patricka rozhodla jít houby: Ráno jsem si nazula holiny, do košíku dala nožík a řekla Patrickovi - Tak já jdu! Zastavil mě u dveří a do ruky mi vrazil pušku a světlice. Pušku prý mám na medvědy. Když nějakého uvidím, mám ho prostě zastřelit.

Jistě to neznamená, že by Kanada byla krvelačnou zemí. Puška se doporučuje spíše pro jistotu. Preventivní úlohu mohou sehrát speciální plašící zvonečky. Pro případ bezprostředního napadení má člověk mít u sebe také „medvědí“ pepřový sprej. Pořizují si ho i čeští vodáci vydávající se na řeky na severu Kanady. Dali mu dokonce přezdívku - bérák.

Teprve v pokročilé dospělosti jsem se zbavil strachu z medvědů, a to zásluhou pokynů v Brandosově a Balajově tatranském turistickém průvodci. Je v něm uvedeno, že medvěd je sice všežřavec, ale to neznamená, že by toužil, abychom se stali jeho potravou my. Víc ho lákají odpadky z horských hotelů.

Aby mu popelnice začaly být nedostupné, bude letos rozmístěno na Slovensku dvacet speciálně uzavřených kontejnerů. Postupně se zvyšuje i obezřetnost při odkládání větších umělohmotných nádob. Jak jsme mohli letos vidět v televizních zprávách, do hrdla jedné z nich strčilo hlavu zvědavé medvídě. Hlava mu tam uvízla, takže chudák mládě pobíhalo po lese s obskurní nádobou na hlavě. Jako fantom. Vše vyřešil až obětavý muž, který zvíře z krunýře vyprostil.

Medvídě je medvídě, ale dospělá zvířata jsou - dospělá. Při setkání s nimi doporučují autoři uvedené příručky, aby se člověk snažil udělal větším. Umím si představit, že to leckomu docela konvenuje. Cituji: Natáhněte ruce nad hlavu a pokuste se dělat většími.

Dále se doporučuje mluvit na medvěda klidným a hlubokým hlasem. Jeden z následujících pokynů příručky nabádá čtenáře, aby se při setkání s medvědem vyhýbal přímému pohledu do jeho očí. Odmalička jsem byl vychováván k pravému opaku - dívat se do očí. Snad by medvěd pochopil, proč v daném případě dělám výjimku.

Podobné rady se mohou hodit našim turistům nejen pro pobyt na Slovensku, nýbrž i jinde v zahraničí. Včetně míst, kde se medvědi údajně už déle než století nevyskytují, ale jenom údajně. Tak tomu bylo v letošním květnu na rakousko-německo-švýcarském pomezí, kde záhadně se vyskytnuvší huňáč si medil při plenění včelího úlu.

I tam by se dala aplikovat tatranská příručka, která doporučuje v okamžiku případného napadení seknout sebou na zem. Schoulit se do klubíčka a vydržet co nejdéle v klidu. Medvěd prý záhy odejde. Nezbylo by než spoléhat, že i on četl stejnou příručku!

Jak už jsem konstatoval úvodem, zatím jsem se při tatranských toulkách s žádným medvědem osobně nesetkal. Nabyté vědomosti jsem si tedy nemohl ověřit. Ani při poslední návštěvě Tater, kdy jsme tam vloni podnikali túry s vnučkou Natálkou. Jednoho medvěda jsme však spatřili. Když jsme vyjeli lanovkou na Hrebienok, u horní stanice seděl muž v opelichané medvědí kůži a nabízel, že se s ním lze vyfotit za jedno euro. Jak se v takovém případě zachovat, to příručka neuvádí. A tak jsme šli raději dál.