číslo 28

vyšlo 3. 7. 2006

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Memoáry jako seriózní historický pramen

Už od školních let miluji historii; ani Jiráska mi škola nedokázala znechutit. Čím jsem starší, tím méně se ale zajímám o tu modálně genetickou sféru umění, kterou reprezentuje kategorie „historického“ - román, drama, film. Dávám přednost memoárům. Paměti píší přirozeně především intelektuálové mocní pera, z nich pak nejvíce ti, které na jedné straně povolání svedlo do kontaktu s mnoha zajímavými lidmi, ale na druhé straně mají pocit, že po nich nic trvalého („dílo“) nezůstává. Například divadelní herci, lékaři, pedagogové a politici včetně diplomatů.

Do roku 1989 měla má obliba memoárů jednu velkou mezeru - nebyly k dispozici necenzurované paměti současníků. Vyšly sice některé široce oblíbené memoáry jako například V. V. Štecha, O. Štorcha-Mariena nebo psychiatra Vl. Vondráčka, ale ty nutně podléhaly autocenzuře. Občas se člověku dostaly do ruky memoáry samizdatové (P. Drtiny, V. Černého, J. Seiferta) nebo rukopisné (v mém případě V. Havla staršího, uložené tehdy v Národním technickém muzeu, dnes už samozřejmě dostupné knižně). Teprve po listopadu 1989 ale začaly vycházet necenzurované paměti našich žijících současníků.

Snad ještě více než tisk hledí si pamětníků jiné médium - rozhlas. Nemůže jim dát tolik prostoru, ale zato jde často o osobnosti, které své paměti dosud nenapsaly a třeba ani nenapíší. Jsou však ochotny a schopny je vyprávět, ať už monologicky, nebo v dialogu s tázajícím se redaktorem. Navíc je pak nečtené, spatra pronášené slovo vždycky autentičtější. Dvě stanice ČRo mají dokonce pro memoáry zvláštní pravidelné pořady: ČRo 6 (čtvrteční Pamětníci ve 20.10) a ČRo 3 - Vltava (Osudy, každý všední den v 11.30).

Standardní ohlášení Osudů mi dokáže vždy lehce zvednout adrenalin. „Osudy - rozhlasové memoáry a povídky“. Tento pojmoslovný paskvil tu přežívá čert ví od kdy; nazvat jeden a týž půlhodinový pořad takto nesourodě, to už chce velikou lhostejnost k sémantice, k systémovosti jazyka, ba k myšlení vůbec. Co mají probůh, kromě verbality, memoáry společného s povídkami? Chápu, že někdy počet natočených dílů přesně do konce týdne nevyjde, ale od toho je tu snad archiv, aby se něco zajímavého prostě zopakovalo! Je-li posluchač v uvedený čas zvědav na vzpomínání, proč narušovat zavedený řád neřádem? Nic proti povídkám, ale na ty má přece Vltava jiné, specializované pořady!

Uprostřed června jsme mohli poslouchat vysílání vzpomínek historika, diplomata a vlastně i novináře Jaroslava Šedivého, které připravila Jarmila Konrádová. Ne ze všech „osmašedesátníků“, tedy intelektuálů, jejichž domácí kariéru rázně přeťala normalizace, se stali disidenti. Někteří emigrovali, většina se snažila přežít v „šedé zóně“ a jenom nemnozí se dostali do přímého střetu s režimem. Před Chartou často i nezáměrně. To byl právě případ Jaroslava Šedivého. Jako historik napsal koncem 60. let knihu o československé předúnorové zahraniční politice. Jiný, tentokrát bratislavský historik, recenzoval rukopis pozitivně. Shodou okolností ale na podzim 1969, kdy se konečně jednalo o vydání (a tedy samozřejmě také o zcenzurování), už Gustáv Husák pouhým historikem nebyl. O kladném posudku, náhle strašně starém, ovšem noví cenzoři nevěděli a na malér bylo zaděláno.

Jaroslav Šedivý měl možnost dosti zblízka pozorovat politický vývoj v roce 1968. Celý tehdejší pokus o změnu režimu dnes označuje jako „sémantický“: vše se dělo pouze v rezolucích, vedení KSČ (a tudíž i státu) nebylo schopné a ochotné rázně se postavit nátlaku SSSR, především při jednáních v Čierné pri Čope. Charakteristický „detail“: jugoslávský president J. B. Tito čekal celý měsíc na pozvání do Prahy a pak marně doufal, že bude vyzván k podpoře nového režimu. Odjel zklamán jeho zbabělostí.

Po okupaci dostal Šedivý pozvání k přednášení na Sorbonně. Odmítl, čehož později ve vězení litoval, ale právě toto odmítnutí poskytuje etickou oporu celé jeho další činnosti: kariérní komunisté 50. a 60. let, kteří u nás předlednový režim spoluvytvářeli, neměli po mém soudu, na rozdíl od všech ostatních, mravní oprávnění opustit zemi za situace, do které ji sami, jako privilegovaní členové vládnoucí kasty, přivedli.

Pád mezi zavržené byl postupný. Nejdříve byl Jaroslav Šedivý vyhozen z Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomiku - přestal být důvěryhodným soudruhem, šel učit na devítiletku. Zde charakteristický dobový detail, pro jaké jsou memoáry tolik zábavné: ve škole byla uklizečkou velice zapálená komunistka (věřím, že to pak rychle dotáhla alespoň na kádrovačku). Ředitel školy se jí bál, a proto vždy po vyučování obcházel záchody a mazal tam protirežimní nápisy; též chodil utírat plivance na zarámovaných fotografiích státníků. Neslyšet to od J. Šedivého, snad bych tomu ani nevěřil.

Srpen 1970, domovní prohlídka. Jak jiná oproti brutalitě 50. let! Do bytu sice vtrhlo osm chlapů, ale všichni se u dveří zuli. Upřímná, nebo předstíraná ohleduplnost? Krvavost byla nahražena sofistikovaností. Po několika měsících ve vězení marně hledal J. Šedivý zaměstnání. V Národním muzeu mu řekli rovnou: lidi, jako vy, nesmíme v resortu kultury vůbec zaměstnávat. Pamatuji, že v dobových inzerátech, nabízejících práci, se tato praxe opisovala eufemismem „kádrové předpoklady nutné“. A tak to bylo u nás vlastně po celých těch čtyřicet let. Někde vadil ten či onen „škraloup“, jinde byla nomenklatura nastavena tak, že šanci měli pouze držitelé „červeného řidičáku“. Však se také členské legitimaci KSČ říkalo mezi lidem „pracovní knížka“.

Na celých sedmnáct let se Jaroslav Šedivý stal myčem oken a výloh, do Kunderovy emigrace se s ním stýkal a stal se dokonce jistým předobrazem hrdiny jeho románu Nesnesitelná lehkost bytí. Sám dokázal po práci ještě psát, pod cizími jmény i několik rozhlasových her, což statečně umožňoval tehdejší redaktor Československého rozhlasu V. Gromov.

Šedivého polistopadové osudy v diplomacii, přerušené funkcí ministra zahraničí v Klausově (po demisi J. Zielence) a Tošovského vládách jsou neméně zajímavé. J. Šedivý vypráví zřetelně rád, má přednašečský talent i bohaté zkušenosti s auditoriem posluchačů. Každé pokračování stručně uvedl, takže ani čerstvý posluchač netápal, prostě ideální rozhlasový spolupracovník.

V posledním čísle měsíčníku Dějiny a současnost se mluví o „prohlubujícím se rozkolu mezi pravdou a historickou pamětí“. Vzpomínky Jaroslava Šedivého se na této divergenci určitě nepodílejí, obstojí i jako seriózní historický pramen.

Pro některý příští díl rozhlasových Osudů si na závěr dovolím aktuální tip: Jaroslav Mezník: Můj život za vlády komunistů (1948–1989), Matice moravská, Brno 2005.