číslo 28

vyšlo 3. 7. 2006

Titulní rozhovor

Lenka Vlasáková, herečka

Před časem jste se rozhodla pro život na venkově. Co vás k tomu vedlo?

Bylo to hlavně kvůli dětem. S Egonem Tobiášem, mým prvním mužem, jsme v Praze žili ve Vršovické ulici, kde se vůbec nedalo existovat. Neustále jsem odtamtud prchala na nějaké chalupy ke známým. Ale teď už na venkově nežijeme, máme pronajatý byt v Praze. Od chvíle, kdy začala dcera Sofie chodit do školy, jsme dojížděli do Prahy a zjistili jsme, že jsme z toho unavení, neboť náš dům-chalupa se nacházel nějakých padesát kilometrů od Prahy směrem na Nymburk. A ta škola je až v Jinonicích. Bydlíme teď v Košířích, což je vlastně také venkov. Je tam les, máme tam i zahradu.

Jaké bylo vaše rodinné zázemí, pokud jde o divadlo?

Narodila jsem se v Praze, ve Střešovicích, pocházím z pražské intelektuální rodiny - oba moji rodiče jsou inženýři. Děda a babička byli doktory přírodních věd. Ale děda, František Vlasák, se celý život věnoval ekonomii a v letech 1968–1969 pracoval dokonce ve vládě jako ministr plánování.

Prostředí intelektuální, ale ne příliš divadelní. Jakými cestami či oklikami jste se tedy k divadlu dostávala?

Při zpětném pohledu se mi mnoho věcí jeví jako velká náhoda, takže se mi neodpovídá jednoznačně. Jednou mě babička někam poslala, já se tam setkala s určitými lidmi, pak mě pozvali na konkurs na film… To bylo ve třetím nebo čtvrtém ročníku na gymnáziu. Rodiče mi sice dovolili jít na přijímačky na DAMU, ale musela jsem jim slíbit, že půjdu i ke zkouškám na filozofii.

Jak jste celou věc vyřešila?

Když jsem se dostala na DAMU, na filozofii už nepřišla řeč.

Ke kterému z humanitních oborů vás to táhlo?

Chtěla jsem studovat buď archeologii, nebo nějakou kulturologii nebo estetiku.

Prý jste se za své herectví styděla a předstírala jste, že jste jen pouhá intelektuálka. Z jakého důvodu?

Měla jsem pocit, že jsem špatná herečka. Že to nikomu nemůžu říct. Tobiáš, můj první muž, ten mi divadlo silně rozmlouval.

Chtěl vás tím snad deptat?

Ne, ne. Myslím, že mě chtěl chránit, protože si o mně myslel totéž.

Z čeho tato vaše mylná, samozřejmě, představa vycházela?

Byla jsem strašně nesebevědomá. Vše se zlomilo až ve chvíli, kdy se mi narodila dcera. Přestala jsem hraní přikládat takovou důležitost.

Je lepší podceňovat se nebo přeceňovat?

Určitě to první, obzvlášť pro začátek.

Projevily se vaše intelektuální zájmy i později, v přístupu k herectví a divadlu?

O to se přičinili naši učitelé na divadelní fakultě, profesor Pistorius a profesor Adamíra - učili nás na jevišti myslet. Já doteďka, když něčemu nerozumím, tak to neumím zahrát. Myslím, že nejsem takový ten emotivní typ. A jsem ráda, protože ženy mají obecně sklon hodně jít po těch emocích, takže jsem ráda, že jsem navedena na tu cestu, že přemýšlím.

Jsou také situace, kdy něco odmítnete hrát, protože se vám to jednoduše nelíbí?

Zkouším to. Režiséři se mi to častokrát pokoušejí vysvětlit, ale ono to moc nejde. Jestliže má režisér nějakou představu, je dobré na ni přistoupit. Člověk je jenom materiál a nemá ten odstup. Ten mají oni a já ten odstup už dnes respektuji, ale ze začátku jsem byla hodně vzpurná. To už teď nejsem…

Jací režiséři vám vyhovují víc: ti, co něco po vás chtějí, nebo ti, co nechtějí nic?

Mně vyhovuje režisér, který má jasnou představu, který mi podá překvapivý výklad. To jsem zažila jenom jednou.

Kdy to bylo?

Když jsme s Romanem Polákem dělali v Divadle Bez zábradlí Čechovova Racka. Jeho výklad byl ostře dán. Hru nám četl a přitom nám říkal: tady bude tohle, tady tohle, takhle a takhle to bude. A nás to všechny tak bavilo.

Naznačila jste, že jste se dostala k herectví a divadlu přes konkurs k filmu. Většinou tomu bývá opačně. Někdo hraje divadlo, teprve pak ho film strhne - a zkazí. Vy jste měla film za sebou před divadlem, takže vás už ani kazit nemohl?

Zkažená jsem byla už od začátku. Natáčení mi přišlo jednodušší. Pracuje se s nějakou přirozeností a autenticitou. Pak jsem si všimla, že filmaři využívají tajemství, které v sobě nese můj obličej, takže divadlo nakonec pro mě byla větší záhada. Teď mi divadlo přijde svobodnější. Pro mne.

Ke které z poloh jste tíhnula více, k té divadelní nebo filmové?

Ani k jedné. Když se tak podívám na to, co dělám, jak točím a co zkouším, tak je u mě všechno v nějaké rovnováze. U divadla mne baví možnost posunu a zároveň mě u filmu vzrušuje, že hraji právě teď a že se to už nebude opakovat. Nemohu říci, že by mi něco vyhovovalo víc.

Viděl jsem vás poprvé hrát ve vašem absolventském představení Idiota z roku 1994. Jak se stane, že se sejde v jednom ročníku tak silná sestava?

Myslím si, že je to ze všeho nejvíc zásluha pedagogů, kteří nás vybírali a pak vedli: profesora Pistoriuse, Jiřího Adamíry a Viktora Preisse.

Kdo z nich vás nejvíc naučil?

Jednoznačně Adamíra. Měl obrovské charisma a jasnou představu, které věci nám bude odhalovat a naučí nás je teď, a které až později. Vedl nás velmi přísně, a my z něho měli strach, ze začátku možná až moc velký. Ale postupně jsme si uvědomovali, že to, co nám dává, je hluboký základ. Jako pedagoga mám Jiřího Adamíru stále na jakémsi piedestalu. A jako člověk se nám ukázal až tak ve třetím ročníku. Určitě věděl, že tu už s námi dlouho nebude, což jsme vůbec netušili, a on najednou začal být úplně jiný. To se dá těžko popisovat. Byl najednou takový hřejivý, mazlivý. V projevu k nám. Měl nás moc rád, ale právě proto nám málo odpustil. Věci, které nám říkal, si pamatuji dodnes. V hodně věcech měl pravdu a je to poznat, když dnes vidím všechny své spolužáky hrát.

Vídáte se s bývalými kolegy?

Občas se potkáváme při práci, což je příjemné. S Martinem Myšičkou, tehdejším představitelem Myškina, hraji nyní v jiném Dostojevském…

Máte-li na mysli Zločin a trest v Řeznické, je to už jako platónská hypostáze, herecké „součástky“ se vyměňují, ale inscenace zůstává.

To je opravdu věčné představení. Hraji tam po Evě Salzmannové Soňu Marmeladovovou. Už nějakých sedm let. A Jan Vlasák, můj údajný příbuzný, neboť mě lidé občas považují za jeho dceru, tam hraje zápornou postavu Svidrigajlova. Tu figuru zvládá naprosto úžasně, pokaždé je radost ho pozorovat.

Kdo z dalších vašich pedagogů na DAMU se na vás, v tom dobrém, podepsal?

Už jsem zmínila profesora Pistoriuse, ale on na konci prvního ročníku onemocněl a pracoval s námi externě. Pak tam byly dvě ženy, které nás měly na hlasovou výchovu, ale ono to přesahovalo rámec hlasové výchovy. Byly to profesorky Libuše Válková a Vítězslava Fryntová, nezapomenutelné bytosti nejen svou trochu výstřední konstitucí, ale i tím, co učily.

Je citelně znát, že věci, o kterých hovořila profesorka Válková, na nichž přímo bazírovala, se dnes většinou odsunují do pozadí. Vám nevadí, jak často se řeč na jevišti odbývá?

Myslím si, že současný trend je trochu složitý. Ovlivnily to různé seriály. Nevím, jestli diváci unesou velká gesta, spíše se jich vždy leknou.

Hrát v divadle civilně je jedna věc, druhou věcí je zřetelnost, reliéfnost toho, co herec předvádí. To si nemusí vůbec protiřečit. Nedbalá nebo zanedbaná řeč je ale něco jiného.

Na obranu herců chci říct, že nás v tomhle nikdo bohužel nehlídá. Ještě tak v Národním a ve Stavovském divadle. Ale právě u Racka jsem měla to štěstí, že jsem se setkala s paní docentkou Zdenou Palkovou, která sedí, všechno si zapisuje, protože je velice poctivá, a pak vám řekne: význam této věty je jinde. Dáte-li důraz na toto slovo, význam se tím posouvá. Myslím, že ji do Divadla Bez zábradlí přivedl pan Mrkvička. Čtrnáct dní před premiérou nám řekla, že tomu vůbec nerozumí, ne divadelnímu tvaru, k tomu se ona vůbec nevyjadřuje, ale tomu, co říkáme. Hlasová výchova nám hercům chybí. Já jsem navíc z Prahy a některé nedostatky si uvědomuji třeba v rozhlase, kde mě vždycky chytnou a pořád opravují.

Trpíte při tom moc?

Naopak, jsem za to ráda. Zrovna dnes jsem si všimla jedné zajímavé věci. Právě natáčím seriál Hraběnky, ale v České televizi, takže je to normální práce. Napsali ho Eva a Ivo Pelantovi, režii má Jaroslav Brabec. Moje rodiče v tom hrají Jana Hlaváčová s Josefem Abrahámem. A když přišla Dana Batelková, která tam také hraje, Josef Abrhám odsunul židli a řekl: Prosím, sedni si. Ona si sedla a řekla: Tohle já už neznám. Takové chování i ono přesné vyslovování je chápáno jako něco ze staré školy. Člověk má dnes všechno dělat rychle, ničím se moc nezabývat, nezatěžovat. Z toho vyplývá i ta ledabylost v řeči. Pokud nemáte v zádech někoho, kdo vám dělá ty vykřičníky - „Na tohle pozor!“ „Takhle ne!“, člověk si to nemá šanci sám uvědomit.

O jaká jde v Hraběnkách základní témata a konflikty?

Jde o čtyři sestry, žijeme na venkově, náš otec je takový trochu tyranský novodobý kulak. Seriál vypráví o tom, jak se v současnosti žije na vesnici.

Z toho, co jsem občas ze seriálů zahlédl, mám pocit, že jde o devalvaci. Herci si snadno zvykají hrát jen na nezbytně potřebnou provozní teplotu, ne na doraz. Nevydat ze sebe zdaleka vše, pošetřit se…

To je ale složité, vypovídá to spíš o té poptávce. A také o tom, co po vás režisér chce. Často v těch seriálech není ani čas na to, aby hercům někdo mohl říci: Tak ještě jednou. Když se točí třeba na Nově nebo na Primě osmnáct obrazů za den, je to podle mne přímo vražedné tempo. Tam se všechno udělá na první dobrou a jede se dál.

V čem se seriály v České televizi liší od seriálů na Nově nebo na Primě?

V České televizi je, jak jsem už řekla, na tu vlastní práci přece jenom čas. Za jeden den se stihnou udělat tři nebo čtyři obrazy, jeden dialog děláme třeba i dvacetkrát.

Byla jste nominována v rozhlasové anketě Neviditelný herec. Co vám hraní v rozhlase poskytuje?

V rozhlase si stále připadám jako velký žák. Mám tam vždy pocit, že s hlasem ještě pracovat neumím. Vždycky potřebuji mít nad sebou kontrolu, aby mi někdo říkal: Teď jsi nedoslovila slabiky… Je to velká reflexe mluvy a já zjišťuji, že jsem v tom hrozný lempl. Přistupuji k rozhlasové práci s velkou pokorou. A tou nominací jsem byla mile překvapena.

V čem vás rozhlasové hraní případně i více uspokojuje?

Především se tam vždy setkám s mimořádnými hereckými osobnostmi. S Josefem Somrem. S Jiřím Dvořákem. S Ivanem Trojanem - když jsme s režisérkou Lídou Engelovou pracovali na Slečně Julii.

V čem podle vás spočívá hlavní rozdíl mezi herectvím divadelním a rozhlasovým? Nebo jde jen o určitý akcent?

Hraje tam jenom váš hlas, nikdo vás nevidí. Všechno se musí udělat jenom dechem, zvukem, slovem. Člověk musí mít všechno promyšlené. Když jsem pracovala s Janem Hartlem, tak jsem se ho na ty věci ptala a on mi odpověděl: Musíš u toho hrozně myslet. V divadle se člověk může přece jenom spolehnout, že když udělá pauzu a naznačí něco pohybem, tak to nějakým zvláštním způsobem promluví, ale v rozhlasu ne.

Lenko, máte tři děti. Řešila jste někdy dilema Děti, nebo herecká kariéra?

To, že jsem toto dilema neřešila nebo jsem je vyřešila takhle, není dáno nějakou mou výjimečností, ale tím, že mám skvělé zázemí. Bez muže a maminek by pro mě všechno bylo nesmírně náročné. Jen díky tomu zázemí mohu zvládat obojí. Být matka a zároveň mít svoji práci.