číslo 28

vyšlo 3. 7. 2006

Jak to vidí

Ivan Medek, publicista

ZKRAJE TÝDNE

Přiznejme si své omyly

Na začátku prvního prázdninového měsíce máme v kalendáři dva státní svátky. Ve středu 5. července Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a ve čtvrtek šestého Den upálení Mistra Jana Husa. Pro většinu občanů jsou to prostě dny pracovního klidu. Oba tyto dny, podobně jako 28. září, se staly státními svátky po 17. listopadu v důsledku snahy o politické vyzdvižení předtím opomíjených křesťanských osobností. Byl to výsledek jednání parlamentu. Nepamatuji se, že by tomu tehdy předcházela široká debata ve veřejnosti. Snad to bylo dobře. Bojím se totiž, že většině lidí byla a je tato otázka lhostejná. A to nejen proto, že po čtyřiceti letech ohlupování komunistickým režimem o těchto osobnostech nevědí prakticky nic.

Myslím si ale, že svalovat vinu za tuto (a nejen za tuto) neznalost výhradně na oněch čtyřicet let je laciné, protože jen částečně pravdivé. Komunistickým školám a propagandě by se takto deformovat myšlení národa nemohlo podařit, kdyby kořeny nedůvěry, kriticismu a přímo odporu vůči myšlence na duchovní zdroje našeho národního společenství nebyly hlubší a nesahaly až do devatenáctého století. Většina našich buditelů, formujících myšlení teprve vznikající české společnosti, považovala za nutné vymezovat náš vztah k dějinám především postojem vůči nepřátelům. Snad jim to ani nelze vytýkat. Žili jsme ve státě, který jsme pociťovali jako cizí, což bylo také považováno za projev vlastenectví. Byli jsme utvrzováni v představě, že našimi největšími a odvěkými nepřáteli jsou Němci a zapomněli jsme, že součástí Habsburské říše jsme se v roce 1526 (sto let před Bílou horou) stali dobrovolně zvolením Ferdinanda I. za českého krále. Také jsme zapomněli, kolik z českých pánů popravených po Bíle hoře byli Němci. Na rozdíl od Poláků jsme z účasti na našem obrození vyloučili církev, jejíž oficiální představitelé k tomu ovšem zavdali nejeden důvod. Totéž se týká našeho vztahu vůči šlechtě. Byli to naši malí pokrokáři, kteří si tímto způsobem odreagovávali pocit méněcennosti a velké postavy našich dějin včetně svatých jim překážely.

Připomínám tato obecně známá fakta, protože si myslím, že je nejvyšší čas přiznat si nejen tyto, ale i ostatní (není jich málo) omyly a zjednodušení, které provázejí náš pohled na minulost a ovlivňují naše chápání současnosti. Dokud se tak nestane, nemůžeme se divit, že naši mladí, a nejen mladí, lidé nemohou pochopit, proč by měli nějak zvlášť oslavovat naše věrozvěsty a konec konců i Mistra Jana. Pokud jim nikdo včas neřekl, že Cyril a Metoděj přinesli do naší země křesťanství a s ním také gramotnost a kulturu, těžko mohou pochopit, kdy jsme udělali první krok z barbarství do civilizované Evropy. A podobně bude-li většina našeho národa vidět v Janu Husovi pouze vlastence, který vyhnal z univerzity Němce (čímž jí vtiskl, aniž by to zamýšlel, provinční charakter), brojil proti katolíkům a stál na straně chudých proti bohatým, nepochopíme význam jeho hledání pravdy. Zjednodušováním Husa se zbavujeme jednoho z našich největších intelektuálů.

Stále více českých občanů jezdí do zahraničí. Budou-li se opravdu poctivě rozhlížet kolem sebe, poznají, že náš ateismus, často dokonce vychvalovaný, není většinovým evropským či světovým názorem. Vzpomenou-li si náhodou při pohledu na velkolepé katedrály, jak vypadá naše země, třeba je napadne, že také našim městům i našemu venkovu vtisklo jejich ráz staletí trvající působení dlouhé řady generací věřících.