číslo 29

vyšlo 10. 7. 2006

Nalaďte si

SVĚT POEZIE

Sobota 22. července, Český rozhlas 3 - Vltava, 22.45

Franz Wurm a touha vyslovit pocity mimo slova

Zkusme si vybavit obraz, který by se mohl zdát minulostí, a přece v současnosti snad do podobného opět pomalu vrůstáme: Praha dvacátých let dvacátého století - jako celé území českých a moravských zemí - byla mnohojazyčnou saní, jejíž hlavy si kupodivu rozuměly. Franz Wurm, který se tu v roce 1926 narodil, slyšel doma od rodičů především němčinu. V jiných rodinách se mluvilo německy i česky, jinde většinou česky, ale němčině se rozumělo. Byla tu čistá němčina i němčina češtinou podbarvená, ne-li dokonce „čecho“-němčina tzv. malostranská, „říšským“ Němcům místy nesrozumitelná. Rilke, Kafka i Max Brod měli výrazně český akcent. V židovských rodinách prolínaly navíc těmito odrůdami jazyků výrazy, ba celé obraty z jidiš. Po německé obecné škole nastoupil v deseti letech Franz Wurm do francouzského gymnázia. A ve škole se naučil i češtině. Ve třinácti letech se na útěku před nacismem ocitl na deset let v Anglii a jazykem puberty se mu stala angličtina. Latina, španělština a italština byly později na Oxfordu už jen nezbytným doplňkem vzdělání.

Představme si to: dítě, které skutečnosti vidí často ve dvou, třech, čtyřech jazykových podobách - a tyto podoby srovnává. Nadšeno francouzským slovem pro dlaň - la paume -, jen váhavě se smiřuje s obrazným, ale těžkopádným Handteller - „talířem ruky“. Zavrhne německou „bodlavou palmu“ cesmínu - Stechpalme -, jakmile narazí na anglické holly. A tak dále. Roste v něm vědomí jazyka, jeho obrazů a zvuků. Nevyhnutelnou nepřesnost jazyka vyrovnává jeho rozvětveností, nehledá totiž tzv. mot juste, hledá co nejširší - a tím paradoxně nejpřesněji určující - mnohovýznamovost. Dospívá na té cestě až k ustavování vlastního jinotajného jazyka, protože obecný jazyk má pro jeho téma slova leda opotřebovaná nebo vulgární. A tak při poslechu těch veršů vizme a slyšme „se sklonem k rovnicím“: určitě můžeme zůstat u vnímání obrazů - Tvé oko rozsvítil noční stín, a posypán světelným nápisem šušká si přes světlík -, ale můžeme též v jednotlivých slovech a jejich vzájemném styku zahlédat významy erotické a nořit se do dění, které se obvykle nepojmenovává, neboť nejpřirozeněji se vyciťuje smysly. A v tom je Wurmovo umění: rozmanitým, melodickým jazykem vyslovuje pocity mimo slova a „z druhého břehu“.

Franz Wurm si musel nakonec pro své básnění a pro své bytí vybrat řeč a zemi a rozhodl se vrátit z Anglie „ke kořenům“ - k němčině. Z německy mluvících zemí nepřipadalo v úvahu ani Německo, ani Rakousko - fašismus příliš ublížil jeho rodině i duši. Začátkem sedmdesátých let zkoušel žít dokonce v Praze, odkud se ale tehdy barvitost dřívějších dob vytratila. Usadil se ve Švýcarsku a píše německy. U nás vyšla v překladu Jana Orta sbírka Břehy v zádech už v roce 1974, dnešní výbor pochází ze sbírky vydané v roce 2005 nakladatelstvím Prostor a nazvané Rozevřená fuga.

V režii Hany Kofránkové účinkuje překladatelka a autorka pořadu Věra Koubová a Jiří Schwarz.

vk