číslo 29

vyšlo 10. 7. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Předpokladem úspěchu je euforie

Fenoménem domácí scény populární hudby jsou nepochybně Rangers, kteří ve svých mladých časech stylově stáli na pomezí country a folkové hudby, v blízkosti kapel New Christy Minstrels nebo Kingston Trio. Jejich nejstarší nahrávky, které zahrnuje legendární debutové album, zaujaly především čistě posazenými sborovými vokály. Spokojena byla rovněž vydavatelská firma Panton, pro níž byli Rangers od počátku obchodně velmi zajímavou záležitostí. Obdobně vydařenými a hojně navštěvovanými byly koncerty v Dopravních podnicích a Divadle E. F. Buriana s Miroslavem Černým a Petrem Nárožným v rolích konferenciérů. Kapelu Rangers tehdy tvořili kontrabasista a zpěvák Antonín Hájek, flétnista a zpěvák Milan Dufek, kytarista, banjista a zpěvák Miroslav Řihošek, houslista a zpěvák Jiří Veisser, kytarista a zpěvák Jan Vančura a taktéž kytarista a zpěvák Radovan Tomášek, který populární kapelu opustil v roce 1973 a vyrazil na relativně úspěšnou kariéru (s hity Duhová kulička, Zpíval jen rokenrol, nic víc, Žádná jiná, Džínová láska - duet s Helenou Maršálkovou). Radek Tomášek byl před nedávnem hostem vzpomínkového písničkového pořadu Staří, ale dobří, který vysílá Český rozhlas 2 - Praha vždy v sobotu v 16.30.

Je známo, že Rangers hledali a také nacházeli vzory v zámořských folkových kapelách - například New Christy Minstrels, Brothers Four nebo Kingston Trio. Která z těch kapel byla nejbližší vám?
Zvlášť jsem měl rád Kingston Trio a myslím, že kluci taky. Později jsme ještě zaslechli Peter, Paul and Mary, ale jako inspirační zdroj pro nás byli nejpodstatnější New Christy Minstrels. Vedle toho nás ovlivňovali i sólisté z oblasti amerického folku a country - třeba Roger Miller. Ale my jsme si tu jejich muziku vždycky aranžovali k obrazu svému.

Jak si s odstupem času vybavujete svou cestu k Rangers?
Myslím, že se mi ty vzpomínky neposunuly k nějaké nepravdivé legendě. Na strojařině jsem chodil ve třetím ročníku do kruhu s Tondou Hájkem. Byl jsem vlastně nově příchozí, z jiné specializace jsem přešel na ekonomiku, organizaci a řízení. S Tondou jsem jednou po jistých traumatizujících cvičeních zašel na pivko. Slovo dalo slovo a vzájemně jsme si sdělili, že jsme oba muzikanti. Tonda mi řekl, že má na škole kapelu a pozval mě na zkoušku. Tu si dodnes docela přesně pamatuju. Vybavuji si, že kluci tehdy zkoušeli Tuláka, tedy písničku, kterou jsme později natočili. Tím to všechno začalo. Já jsem se stal vlastně posledním, který do party přišel. Ze strojařiny byl ve skupině kromě mě a Tondy Hájka ještě Jirka Veisser a Milan Dufek. Mirek Řihošek studoval stavařinu, Honza Vančura si odkládal maturitu a s edukací tenkrát příliš nespěchal. Po úvodních, spíše legračních vystoupeních jsme se zabydleli na akademické půdě v SAKSu, což byl Studentský akademický klub strojařů na Karláku, přímo v areálu ČVUT. Zpočátku na nás chodili především vysokoškoláci. Potom se to více rozkřiklo a naše publikum bylo širší.

Od Rangers jste odešel v roce 1973. Necítil jste posléze určitou lítost? Vždyť Rangers byli populární i pod novým, změněnou politickou situací vyvolaným názvem Plavci.
V Rangers jsme byli srostlí nadšením pro stejnou věc i velmi pěkným kamarádstvím. Mimochodem, stále více jsem přesvědčen, že jedním ze zásadních důvodů a předpokladů úspěchu je euforie. V čase nastupující normalizace se ale mnoho věcí měnilo. Řada lidí se chovala alibisticky a různými způsoby si vysvětlovala to, že jedná tak, aby nebyly problémy. Názorová platforma v Rangers už nebyla tak jasná jako dříve. Ozývaly se názory, že bychom neměli příliš zlobit. V roce 1972 jsme jeli do Ruska. Panovala taková pověra, že se kapely v Rusku rozpadají. My jsme se sice na tom zájezdu ještě nerozpadli, ale během něj rozkol zesílil. S kapelou jsem sice zhruba rok ještě hrál, ale už jsem k odchodu jasně zrál. Když se rozhodl odejít Petr Nárožný, kterému stále více překáželo angažmá v Semaforu, tak jsem rozhodl, že zakrátko po něm odejdu také - zejména kvůli atmosféře v kapele.

Když se probírám plejádou vašich sólových nahrávek, opakovaně v nich nacházím autora hudby jménem Jim Croce. Jak jste se k tomuto, bohužel, již dlouho nežijícímu americkému písničkáři dostal?
Přes kamarádku z doby, kdy jsem hrál s Rangers. Ona studovala práva a legálně se vystěhovala do Ameriky. Tehdy jsem jí půjčil nějakou částku, aby mohla zaplatit za studia a odjet. Potom mi na oplátku přivezla dvanáctistrunnou kytaru a zásobovala mě deskami s hudbou, kterou jsem měl rád. Jedna z těch prvních bylo album Life and Times právě od Jima Croceho. Okamžitě mě zasáhl, jeho hlasu, nápadů a kytary jsem cítil přirozenou, čistou radost. Pořád je mi nablízku, stále si jeho věci pouštím a občas se s nimi snažím něco udělat. Teď jsem například natáčel několik jeho písniček v angličtině na cédéčko pro jednu agenturu. Jim Croceho mám opravdu v srdci.

Noty k vašemu patrně největšímu hitu - Duhové kuličce - jste si ovšem vypůjčil od jiného Američana - Jerryho Reeda…
Ano, to je pravda. Na tohoto zpěváka a především výborného kytaristu jsem narazil zásluhou Mirka Černého, který mi poskytl album s písničkou A Thing Called Love. Tehdy jsem netušil, že ji měl ve svém kmenovém repertoáru rovněž Johnny Cash. Na začátku mé sólové kariéry mi ji vzhledem k originálu příbuzným způsobem otextoval Vláďa Poštulka. Myšlenka, že je lepší víc lásku dávat než dostávat, zůstala zachována.

Vzpomenete si na nahrávku, v níž jste poprvé slyšel zvuk dvanáctistrunné kytary?
Nedokážu to už datovat, ale nejspíš šlo o písničku Walk Right In od kapely Rooftop Singers. To byla nádhera! Až pak jsem slyšel Leadbellyho, ale i kapely, které se dvanáctistrunnou kytaru snažily využívat v modernějším zvuku - jako například Seekers.

Sdílí váš vztah k něžnému, jemnému písničkářství váš syn, bubeník známé rockové skupiny Clou?
Když byl mladší, tak dával najevo mnoho výhrad. Srdce jej táhlo k muzice, kterou poslouchaly jeho mladé uši. Je obtížné, aby se patnáctiletý kluk upřímně přihlásil k tomu, co poslouchá tatínek. Myslím si ale, že postupně dokázal žít jak pro svou rockovou muziku, tak vnímat i jemnější hudbu, byť se v soukromí o ní vyjadřoval pohrdlivě. Když se mnou začal hrát, tak jsem cítil, že dobře ví, jak se má jako kytarista postavit k mým písničkám. Řekl bych, že v současné době v jeho vnitřní hudební databance má i ta moje linie svoje místo a je mu k užitku, protože mu poskytuje jiný náhled na muziku.

JIŘÍ KASAL