číslo 29

vyšlo 10. 7. 2006

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE RADIOSERVISU

Čirý Domeček pro panenky

Nora - Domeček pro panenky, jak zní její původní titul - je nejslavnější a nejčastěji uváděnou hrou Henrika Ibsena. Předlohou k ní byl autorovi skutečný příběh jeho dobré známé, dánské autorky Laury Petersonové, jejíž manžel onemocněl tuberkulózou. Laura se bez jeho vědomí zadlužila, aby spolu mohli pobývat, jak radili lékaři, ve Švýcarsku a Itálii. Když se vrátili do vlasti, Laura tonula v dluzích a zfalšovala směnku. Podvod byl objeven, ona se svěřila manželovi, ten se ale od ní odvrátil a odloučil ji od dětí… Nora nejprve vyšla před Vánocemi roku 1879 v Kodani knižně. Náklad osmi tisíc výtisků byl vyprodán během čtrnácti dnů. V osmdesátých letech 19. století se již hrála po celé Evropě a všude se o ní mluvilo do té míry, že písemné pozvánky do salonních společností prý obsahovaly výslovnou prosbu, aby se ten večer o Noře nehovořilo. Hra procházela nejrůznějšími interpretacemi v závislosti na ideologii či filozofii, k níž inklinovali její režiséři. Také vznikla řada dalších dramatických textů výslovně na ni navazujících a rozvíjejících její motivy. Například v roce 1977 vydala nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková hru nazvanou Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti. Zřetelně v ní prosvítá marxismus a feminismus - ostatně stejně jako v mnoha dalších interpretacích této látky v posledních třiceti letech.

Velkou předností rozhlasové inscenace natočené v roce 2005 režisérkou Hanou Kofránkovou a nedávno vydané na dvou CD Radioservisem je to, že je od podobných ideových konceptů oproštěna. Výborný překlad Františka Fröhlicha je interpretován s hlubokým porozuměním pro konkrétnost motivací Nořiných činů. Titulní hrdinka v  promyšleném a propracovaném podání Dany Černé, herečky pražského Činoherního klubu, není žádná křehká panenka, která by byla lehkomyslná a nevěděla, co činí. Je to bezprostřední, nicméně v realitě se dobře orientující činorodá žena, která drží celou rodinu nad vodou a jejíž jedinou slabostí je, že si dlouho nechce připustit, co vlastně dobře ví - jaký je její muž. Kdyby to nevěděla, proč by se až křečovitě snažila zabránit tomu, aby se dozvěděl o jejím zfalšování podpisu na směnce? Ivan Trojan hraje Helmara přesně: jako člověka, pro kterého jsou konvence a zaběhané stereotypy živlem, bez něhož nemůže žít. Jsou-li narušeny, jeho osobnost se proměňuje v amébu, jíž jde jen o to přežít a vyváznout z nebezpečí. Vztah k Noře neprožívá jako soužití, ale jako vlastnění. Nora pro něho neznamená o moc víc než pohodlný a krásný dům. V této inscenaci nejde o práva ženy ve světě mužů, ale o to, jak zůstat svobodnou bytostí ve světě, který nás neustále vystavuje manipulativním tlakům - ať již individuálním, institucionálním či ekonomickým. I proto je tato inscenace nesmírně aktuální a potřebná.

(šrá)