číslo 29
vyšlo 10. 7. 2006
Jak to slyší
Vladimír Karfík, publicista
ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM
Velké události roku, média a fotbal
Vypadalo to letos na úžasně kulturní rok - zaplaťbůh za nepřehlédnutelná výročí. Ta příjemná povinnost po celý rok hrát v rozhlase Mozarta, jemuž rádi naslouchají snad všichni, a zároveň s tím ten naopak náročný úkol přilákat posluchače k přijímačům na hudbu soudobou - tentokrát na jubilujícího Dmitrije Šostakoviče - a přesvědčovat je, že zrovna v jeho monumentální díle je neopakovatelně obsažen život skoro celého dvacátého století jako na dlani!
Jestliže s Mozartem nám rozhlas vytrvale vychází vstříc, sté výročí Šostakovičova narození přichází v rozhlase přece jenom poněkud zkrátka. Ne že by se nehrál, na jeho velké skladby se nezapomnělo, ale nemáme možnost poznávat, jak je to autor mnohostrunný, opomíjí se například, jak se k absurdní době vyjadřoval i neodolatelnou ironickou notou. Vzpomínám tu na úžasné překvapení nad groteskní suitou z výrobního baletu, kterou snad už někdy před čtvrtstoletím v Rudolfinu s gustem provedl Gennadij Rožděstvěnskij. Velká letošní jubilejní příležitost, nezdá se mi však, že by pro Šostakovičovu hudbu byla dosti využita - ale možná jsem jenom sobecký, protože bych ji chtěl slyšet mnohem častěji a prováděnou systematičtěji.
Na čem si však rozhlas tentokrát doopravdy smlsnul, a nebyl sám, ostatní média sousto olízla snad ještě mlsněji, to bylo letošní mistrovství světa ve fotbale. Velká výhoda, nemuset na ně čekat až na jubilejní příležitost po stu či více letech. Nepřestává mě však udivovat, jak se stálým úbytkem diváků na českých stadionech získává tato hra stále větší mediální publicitu. Vždyť hráči hrají v zaměstnaneckém poměru zpravidla před tribunami, na nichž někdy množství diváků nepřevyšuje počty hráčů a hmotně zainteresovaných funkcionářů! Tribuny byly u nás stavěny v letech, kdy se na fotbal chodilo jako na lidovou zábavu - přečtěme si o tom Poláčkovy Muže v offsidu. Ten výtečný povahopis milovníků kopané nenapsal člověk fotbalu propadlý, leč spíše návštěvník kaváren, spisovatel, jemuž byl fotbal natolik lhostejný, že látku k němu musel nejprve nastudovat. Co by asi tak psal dnes? Nejspíš by to byl docela jiný, zdaleka už ne tak humorný, leč láskyplný žánr. Možná by se Poláček musel rozpomenout na svou soudničkářskou dráhu v novinách, pokud vůbec by ho dnešní brutalita neodradila.
Z věrných fandů, kteří nevynechají jediný zápas svého klubu, jde dnes takový strach, že jejich nájezdy neobejdou se bez doprovodu policejních jednotek. A k tomu praxe fotbalových klubů a svazů, řízených jako firmy s nejméně průhledným a úplatkářsky tvrdě řízeným hospodářstvím. Tribuny většinou prázdné, bez Poláčkových Načeradců, milovníci fotbalu jako zábavy a hry sedí doma a o fotbalu si čtou, či sledují rádio, televizi nebo nad pivem sdílejí zprostředkované zážitky v hospodě.
A teď se mezi hlavními událostmi roku ocitne mistrovství světa ve fotbale, a nejen organizátoři, hráči, fanoušci, ale všechen tisk, rozhlas a televize se můžou přetrhnout. Chování světa fotbalu sice chápu, ale jak on najednou neuvěřitelně zbytněl, náhle se přelévá z plných hospod do ulic a náměstí, a posílen více alkoholem než prožitkem hry proměňuje mladé, staré, muže, ženy v křepčící dav v šaškovských postrojeních, s obličeji folklórně pomalovanými, jak u nás nebývalo ani o masopustu!
Ta náměstí uchovávají dějinná svědectví o národních zápasech a hle: že by v tom dnešním shluku ozvuky národních dějin? Jeden Čech natlačen na druhého, ruce nahoře jako při odzemku, a kdo nekřičí a neskáče, není Čech. Těžké je být jiný, skáčou tedy všichni. Ostatně taky snad fyzkultura, svého druhu. Národní hrdost na principu přihlížení hře, štěstí a náhody? Cyklické vzepětí národního ducha způsobené několika šikovnými sympatickými mladíky jednou v kopačkách, jindy na bruslích? Jenomže ony masové projevy občasného nacionálního vzepětí jsou zástupné, a takové vlastenectví budí spíše stud.
Přiznávám však, že skoro se zalíbením se dívám na tančící Mexičany, Argentince, na nichž je vidět, že pro ně je fotbal radostí z pohybu, ne-li téměř náboženským vytržením. Ještě půvabnější jsou obrázky z Ghany, kde sledování fotbalu je pro všechny přirozenou příležitostí tančit a radovat se jako děti.
A náš rozhlas? Skáče jako správný Čech? Mně se zdá, že mu to také nedá. Naštěstí nemůže na všech stanicích a pro všechny stejně vysoko.