číslo 29

vyšlo 10. 7. 2006

Titulní rozhovor

Jiří Ješ, publicista a komentátor

Problém je, že tu „velkou kostku“ máme jen jednu.

Právě. Myslím tím nejen náš individuální život, ale hodnotu života vůbec, i toho, který přijde po nás. Mám obavu, aby ho neubývalo, aby se dokonce nezničil. Víte, já jsem fanatik na motýly a teď jezdím po celém světě a skoro nikde je nenacházím. Snad jen v Mexiku jich lítají hejna, ale jen jednoho druhu, a v Austrálii. Ale jeďte po Evropě a neuvidíte je. Například teď jsem byl ve Španělsku, a dokonce i bělásci, kteří vždycky přežívají, jsou asi o polovic menší. Neviděl jsem babočku admirála, babočku osikovou, otakárky - ty už vůbec ne.

Vy jste určitě volil zelené, viďte?

Já jsem tu v době voleb tentokrát vůbec nebyl! Ale asi bych je volil; ne kvůli tomu, jestli hlásají nějakou politiku - politika mě už trochu irituje -, ale kvůli jejich heslu o kvalitě života. Líbí se mi, to se přiznám.

Není vám jako politickému komentátorovi trochu líto, že po Svobodné Evropě, kde jste hojně vysílal, bylo zrušeno i české vysílání BBC?

Jistě mi to líto je. Myslím, že si málo lidí uvědomuje, v čem byla jeho kvalita. Spočívala třeba v úžasné síti zahraničních kontaktů. Jen se něco šustlo v Tibetu, už na to okamžitě mohli reagovat.

Česká BBC měla ještě něco dalšího: vlastní mravní kodex, projevující se mj. v přísné objektivnosti.

BBC je - pokud jde o názory - opravdu objektivnější než většina našich médií. Ale myslím, že Český rozhlas 6 v rubrice Názory a argumenty usiluje o totéž.

Jak se podle vás pozná objektivita v politické publicistice?

Já poznám zaujatého komentátora nikoliv podle toho, že fedruje nějakou stranu nebo politika, ale že je nekritizuje. Vůbec nikdy. To se může dít i v politické karikatuře, třeba v kresbách Vladimíra Jiránka: to je naprosto jasný člověk ODS, svými obrázky ji nikdy nekritizuje. Totéž platí pro komentátora Karla Steigerwalda, který je vůči svým favoritům rovněž nekritický. Tak by to být nemělo. Jakkoliv jsem vám přiznal sympatie k zeleným, kdyby udělali nějakou nepravost, při první příležitosti bych je kritizoval.

Český rozhlas 6 se opravdu snaží o objektivitu, je jen škoda, že stanici neposlouchá víc lidí.

Jistě, protože kvalitní komentáře nevysílá po ránu! BBC skvěle chytila čas mezi šestou a devátou ráno a pátou až sedmou v podvečer, a to je přesně doba, kdy je rozhlasový prime time. BBC byla oblíbena i proto, že vysílala česky ve vhodném čase. Její vysílání mělo velkou autoritu i tradici, nechápu Londýn, že to zrušil. Nač že potřeboval peníze? Pro Araby? Já jsem to jednou ve Spojených arabských emirátech sledoval - tam k lidem mluví, mluví a mluví imám a BBC tu úspěch mít nebude! Pokud vím, ani Svobodná Evropa nemá v arabském světě velkou sledovanost, jen ve východních částech bývalého Sovětského svazu. Vysílání v Česku mělo daleko větší význam i dopad a bylo perfektně vybudované.

Tím zrušením byl poškozen především český posluchač.

Ano, vždyť i veřejnoprávní rozhlas - zejména Radiožurnál - nepříjemně klipuje. To, co se tam, a nejen tam, vysílá, je klipování.

Většině to asi vyhovuje.

Většině možná ano, ale jsou tu ještě jiní posluchači. Já si vůbec nestěžuju, že mám dvacet tisíc posluchačů, to je přece plný letenský stadion, a mně to stačí. Důležité je, že tihle lidé mě opravdu poslouchají. Slyšet a poslouchat je totiž rozdíl! Jedni poslouchají, ostatní jenom slyší.

Často poměřujete současnou politiku, politickou etiku, i atmosféru zážitky z hlubokého mládí. Jak vám při tom je?

První republiku jsem vnímal především jako zemi pořádku. Dokonce většího, než je dnes v západní Evropě. Dám příklad: Bydlel jsem nedaleko Riegrových sadů a tam byly řady židliček. Když jste si sedla, věděla jste, že za chvilku přijde babka, vybere od vás deset halířů na hodinu sezení a po hodině přijde pro další desetník. Někomu stálo za to mít ty židličky v dokonalém pořádku. Zrovna tak tam byl strážník a dva hlídači, kteří chránili zeleň před námi, nezbednými kluky. A tak to bylo se vším.

Třeba s čím - na rozdíl od současnosti?

Můj tatínek byl podnikatel a věděl, že když se něco slíbí, třeba jen podáním ruky, tak to platí. Korupční aféry sice byly, ale taky existovala kategorie slušných lidí - a těch byla většina -, kteří dodržovali základní principy slušnosti.

Opravdu to tak fungovalo?

U mnoha lidí ano. Za první republiky existovala takzvaná barrandovská skupina, jejímž příslušníkem byl i můj otec. Založil ji Václav Havel starší a byli v ní například Drtina, Ripka, profesor Macek a před válkou také Josef Kliment, docent historického práva na Karlově univerzitě. Už za první republiky měl ideu spolupráce s Němci, a když přišel Mnichov, napsal, že na jeho slova došlo. Stal se hned předsedou Spolku pro spolupráci Čechů s Němci a Háchovým hlavním politickým referentem. Verbálně kolaboroval, fakticky ale také pomáhal českým lidem. Pomohl i mému otci, když ho sebralo gestapo. Pak přišel konec války, Klimenta zavřeli a paní Klimentová prosila mého otce, aby jejímu manželovi taky pomohl. Otec jí napsal dopis, že jako svědek půjde k soudu a kdykoliv dosvědčí, že Kliment pomáhal jemu i jiným. Ale také, že nemůže obhajovat jeho odiózní postoje za války, třeba to, že dostal Heydrichovu cenu za kolaboraci - za to že se bude muset zodpovídat sám a přijmout rozsudek. Byl mu navržen trest smrti a svědectví mého otce asi způsobilo, že nakonec dostal doživotí. Odseděl si patnáct let. I stalo se, že v roce 1966 svolal Václav Havel starší schůzku někdejších členů barrandovské skupiny a vzkázal jim, aby vzali s sebou i své potomky. Vešli jsme společně s otcem a najednou vidím - proti nám jde doktor Josef Kliment!

To muselo být pro vašeho otce těžké setkání.

Napjatě jsme čekali, co bude, určitě přece věděl o dopisu, který můj otec tenkrát napsal jeho ženě. Dojde ke konfliktu? A stalo se - a v tom vidím úžasnou serióznost první republiky -, že Kliment šel k mému otci, podal mu ruku a řekl: „Štěpáne, já celých patnáct let v kriminále přemýšlel o tom, co jsi napsal mé ženě, a dospěl jsem k názoru, že jsi měl pravdu.“ Takoví to byli lidé. I když třeba měli různé názory i osudy, lidská slušnost v nich zůstala.

Co je podle vás lepší v době vlády nemorálních režimů: někde se tiše schovat a přežívat, nebo dělat, co ten Kliment - být ve strukturách, spolupracovat s okupanty, ale mít přitom možnost pomáhat českým lidem?

Myslím - a řekl jsem to i v prvních dnech sovětské okupace v roce 1968 do rádia, že nikdy nemáme říkat to, co si nemyslíme, že se tím prohřešujeme. Bojím se také slovní kolaborace, i kdyby mohla někoho zachránit. A to jsme tomu Klimentovi vyčítali.

Někdy se však podílíme na nespravedlnostech, aniž bychom chtěli.

Můj otec byl po válce poslancem za národně socialistickou stranu a přijal odpovědnost i za Benešovy dekrety a za odsun. Vzpomínám, jak mě v roce 1950 navštívil v lázních Libverda; byl jsem tehdy už po prvním kriminále a před druhým jsem se snažil schovat v tamní pobočce psychiatrické léčebny. Při té návštěvě jsme na procházce s otcem zašli na hřbitov a viděli tam rozházené kosti pohřbených a povalené pomníky. Byla to německá obec, německé hroby. Tatínek v té chvíli zbledl a řekl: Nikdo nemá právo brát nikomu jejich mrtvé! A viděl jsem, jak sám prožíval vlastní odpovědnost za to, že různé ty vyhlášky a dekrety vlastně svým hlasováním umožnil. Tehdy se Benešovy dekrety schválily bez jediného škrtu, přestože podmínkou jejich přijetí bylo projednání voleným parlamentem. Přitom parlament, který je schvaloval, byl jen najmenovaný a komunisté v něm měli dvojnásobný počet hlasů, za československou i slovenskou partaj. Tento paskvil demokracie schválil kdeco, například i zákon, jenž stanovil, že do 28. října 1945 se pardonuje všechno, co se v rámci takzvaného boje za národní osvobození vykonalo. Tedy všechny ty vraždy, divoké odsuny. Věděl jsem že to mého otce trápilo až do smrti.

Říkal jste, že vás politika už irituje, a přitom jste politický komentátor, jak se to srovnává?

To je tím, že mám dojem, jako bych se už vypovídal. Že někdo je hulvát, to už tady bylo víckrát, a komentovat to pořád znovu a znovu mě otravuje. Nebo že je někdo pokrytec či klame tělem - to všechno už mám takříkajíc „nastudováno“.

Když jste se však po roce 1989 vracel do veřejného života, mohl jste si přece vybrat něco jiného, psát třeba hudební, literární či jiné recenze. Proč zrovna politika?

Chtěl jsem být politickým komentátorem. Můj vzor byl Peroutka a považuji za obrovskou čest, že jsem se stal prvním nositelem Peroutkovy ceny, nesmírně si jí vážím. Svůj závazek k Peroutkově ceně beru tak, že se snažím dělat, co dělával on - žánr „politického spisovatelství“. A od Peroutky je blízko k rádiu, které je mou srdeční záležitostí. Kupříkladu Pavel Tigrid byl odedávna můj přítel, aniž mě znal - poslouchal jsem ho z rádia.

A pak se opravdu vaším přítelem stal.

Najednou přišel, setkali jsme se a já mu vyprávěl, jak jsem ho poslouchal, co všechno od něj slyšel, a on mě přijal i za skutečného přítele. Pro mne to byl splněný sen. Ale stejně významné pro mne bylo, že jsem se smířil s Jiřím Pelikánem - viděl jsem totiž, že v roce 1968 dělal v televizi co mohl. Pelikán prohlédl komunismus až při procesu se Slánským. Mimochodem, já byl zrovna v pankrácké věznici, když Slánského a další pět metrů pode mnou popravovali. Slyšel jsem, jak před smrtí vykřikovali - Ať žije KSČ!

Považujete komunisty za největší současné nebezpečí?

Před několika dny vyšel v Právu článek Pavla Vernera s názvem Neobolševici. Prezentuje tam názor, který bych rád rozvedl. Bojovat dnes proti komunismu je trochu jako čurat do popela. Komunismus doutná a za námi hoří chalupa, ale oheň z ní už není jen rudý, může být jakékoliv barvy. I modré nebo zelené. Prostě - chalupa hoří. U nás jsme zatíženi na to, že bojujeme proti minulým nepřátelům. Třeba v roce 1945 byli naším hlavním nepřítelem poražení Němci. A vše se tedy vrhlo na tuto zášť, komunisté na tom postavili celou svou politiku - pomstíme se Němcům, vyženeme je. A zakrylo se tím nebezpečí, které tenkrát skutečně hrozilo - což byl komunismus. Teď, šestnáct let po pádu komunismu, kdy komunisti ztratili své zázemí, bez něhož se nehnou (v momentu, kdy je Sovětský svaz opustil, byli bezmocní), tak krajané v zahraničí volí ODS a svými hlasy rozhodnou naše volby. Oni jsou totiž posedlí tím, že proti komunistům bojuje jedině ODS. A k tomu se oni přece musí přihlásit, vždyť jsou oběti komunismu! Já to nerad říkám, ale připomněl bych, že jestli byl někdo obětí komunismu, tak jsem to byl já. A právě já cítím, že tohle není dneska vůbec na místě! Opravdové nebezpečí už zdaleka nejsou jen komunisti. V podvodech, korupcích a vraždách jedou i mnozí jiní!

Vy jste proti korupci a klientelismu hodně psal už počátkem devadesátých let, kdy se na toto téma ještě tolik nemluvilo.

Možná to bylo i proto, že jsem proti klientelismu bytostně imunní. Pamatuju si, jak jsem se ještě za komunistů dověděl, že v Supraphonu hledají člověka, který by se stal vedoucím reklamního oddělení s úkolem bojovat proti rozbujelé korupci. Přihlásil jsem se a u pohovoru rozvinul obrovské nápady, jak bych to dělal. V tu ránu jsem vypadl ze hry. Nebo jiný případ: když jsem se stal v Ústí nad Labem koncertním jednatelem, sotva jsem usedl za stůl, už zaklepala zpěvačka tamější ústecké opery. Sedla si, beze slova vyndala peněženku a z ní svazek bankovek. Začal jsem příšerně řvát: „A ven!“ Než seběhla ta čtyři patra dolů, pořád jsem na ni řval. Pak už ke mně nikdo s něčím podobným nepřišel. Zato náš kraj postupně získal pověst, že má skvělé muzikanty. Patrně i proto, že se těm kvalitním podařilo vytlačit korupční prťavce.

Pěkné slovo…

To mi tam nechte. Já totiž často bojuji proti slovu „čecháček“, nemám rád, když je někdo používá, ať je to profesor Václav Černý nebo třeba Václav Havel. Protože já se za Čecha považuji a uráží mě to. Jednou jsem slyšel v Liberci přednášku Ivana Vyskočila k učňovské mládeži, kde říkal: „Hoši, na jednu věc musíte celý život myslet - nesmíte být prťavci!“ A to slovo se mi zalíbilo.

Mají Češi v sobě opravdu zakořeněnou malost a ustrašenost? A proč?

Možná je to trochu dáno i přírodou. Byl jsem kdysi v jedné obci na severu Čech, kde teče Jizera, k níž se svažuje prudký sráz. Místní pan řídící mi říkal: „Vy si neumíte představit, jak těžkou pozici tu mám, na rozdíl od jiných míst, kde jsem učil. Protože naše obec je blízko srázu, lidi žijí v jakémsi podvědomém strachu, v tísni z toho, co se může stát.“ Napadlo mne, že to platí i obecněji. My tohle možná máme z našich hor kolem dokola; jsme uprostřed Evropy, proto jsme bojácnější a přikrčenější. Projevuje se to i tak, že přijdou momenty, kdy udatně mluvíme proti „uchvatitelům“, ale potom se zas ohneme. Nemáme praxi třeba Seveřanů, kteří museli po generace bojovat s mořem.

Podle vás se tedy cítíme být v obklíčení nebo sevření?

Někdy asi ano a možná to z nás dělá prťavce. Třeba v naší politice - tam je prťavců zoufale moc. Vypadají velmi důstojně, a jsou to přitom prťavci.

Jak se poznají?

Jsou mnohomluvní, mají často za sebou nějakou tu minulou kolaboraci a chtějí od ní odvést pozornost.

Napsal jste knihu vzpomínek To přines čas, nenapadlo vás, že byste mohl napsat ještě jednu - o svých setkáních se zajímavými lidmi? Jen za tu chvíli, co tu sedíme, jste jich pár zmínil…

Mě by vůbec nenapadlo napsat knížku, vyzval mě k tomu kdysi nakladatel Alexander Tomský. Šlo mi to jako psovi pastva, žiju totiž především aktuální přítomností a když se mám vracet zpátky, trvá mi to dlouho. Ale kdyby to někdo chtěl vydat, vážně bych o tom uvažoval.

Na která lidi vzpomínáte nejradši?

Asi na Pavla Tigrida. On měl úžasnou vlastnost, že dokázal vzbudit dojem, jako by tři roky předtím na nic jiného nemyslel, než na setkání s vámi. My jsme si vytvořili úžasný vztah, dokonce takový, že když se stal ministrem, napsal jsem mu, co že to vyvedl?! A bohužel musím říct, že spousta věcí se mu krutě nezdařila. Zdá se, že publicisti ani spisovatelé opravdu nejsou k tomu, aby dělali praktickou politiku. Zažil jsem třeba Peroutku v Prozatímním národním shromáždění, kde byl poslancem, otravoval se tam, snad ani jednou veřejně nepromluvil, jen si psal své články. Stejně „aktivními“ poslanci byli kdysi třeba Jirásek nebo Vrchlický…

Cestujete hodně po světě, kde všude jste už byl?

Hodně dlouho jsem nikam nesměl, vynahrazuju si to. Navštívil jsem pět světadílů; můj syn se zasloužil o mé pobyty v Americe, byl jsem v Kanadě, s Mirkem Kováříkem jsme jeli na Nový Zéland. Cestovali jsme sami a lacino. Hodně jsem zkoumal krajany a diskutoval s nimi, velice mě zajímá příroda a výtvarné umění. Z každé galerie si nosím ve vnitřní paměti pár „fotografií“ a jezdím tu pak na besedy a vypravuju o nich. Ne jako profesionální kunsthistorik, to nejsem, ale jako člověk, který přijel, uviděl, a třeba i objevil něco nového. A taky hledám ty motýly.