číslo 30

vyšlo 17. 7. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Běchmy, smy a budžemy

Loni tomu bylo rovných 300 let, kdy se Praha, matka Čech, stala také matkou Lužických Srbů. Sice poněkud zástupně, neboť v Budyšíně i Chotěbuzi, přirozených centrech Horní a Dolní Lužice, ještě žil a zněl jazyk nám tak blízký, ale citelně chybělo školství, které by mu dávalo řád a vychovávalo další jeho znalé pěstitele, tenkrát především kněze. Bylo možná dílem osudové náhody, že se bratři Šimonové, Martin Norbert, budyšínský kanovník a Jiří Josef, kaplan a zpovědník u svatého Josefa na Malé Straně, rozhodli založit kněžské učiliště pro studenty z Horní Lužice právě v Praze na Kampě. Nicméně stalo se - a prvních dvacet let našlo tam své útočiště v domě U Tří růží. Potom už malé stavení nestačilo pokrýt zájem mladých adeptů katolického kněžství z Lužice o studia v Praze, a tak se 15. července 1726, tedy právě před 280 lety, konala malá slavnost hned těsně v sousedství Tří růží, při níž byl položen základní kámen k vybudování nového domu - Seminarium Budissinorum.

Do dvou let (1728) vyrostla honosná dvoupatrová budova palácového typu, pravděpodobně dílo Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Krásná barokní budova má od doby svého vzniku před více než čtvrt tisíciletím dosud původní fasádu. V prvním patře budovy byla domácí kaple s oltářem sv. Petra, tedy stejného svěcení jako kapitula v Budyšíně. Na nároží budovy v úrovni prvního patra je jeho socha s příslušnými atributy, knihou a klíčemi od království nebeského. Autorem jejího originálu byl rodák z Horní Lužice, významný sochař Matěj Václav Jakula. Socha byla poškozena a dnes je uložena v depozitáři. Místo ní byla na budovu v roce 1990 osazena kopie... čteme v jednom z průvodců Prahou.

Pochopitelně, že dějiny lužickosrbského semináře nejsou jen výčtem jmen slavných absolventů, kteří se po návratu do své malé vlasti se stali opravdovými národními buditeli. Koneckonců naše české a lužickosrbské národní obrození probíhala souběžně, proto vůbec nebylo nic neobvyklého na tom, že se představitelé obou těchto hnutí navzájem znali a navštěvovali. Mezi lužickosrbské studenty v Praze chodil často K. J. Erben a slavista Václav Hanka. Do Lužice vypravovali se čas od času Josef Dobrovský, P. J. Šafařík, František Palacký, ale i Ludovít Štúr, velký zájem o tento národ po celý svůj život projevoval T. G. Masaryk. Z významných českých umělců spojil svůj život s Lužicí několikerým delším pobytem malíř a etnograf Ludvík Kuba.

Především však staly se prostory semináře od prvních dnů existence útočištěm sorabik - lužickosrbské a související literatury, zakrátko nejpočetnější kolekce mimo samotnou Lužici. Podnes toto prvenství Hórnikově lužickosrbské knihovně právem náleží, i když prodělala několikeré stěhování za někdy velice pohnutých okolností.

V semináři si bohoslovci založili v roce 1846 samostatný spolek Serbowka. Bez jeho existence a svědomité práce jeho členů by dnes Hórnikova knihovna neexistovala. V roce 1849 pořídili především důkladný soupis jejího fondu, po 40 letech proběhla další inventura, z níž můžeme vyčíst, jaký přirozený respekt k ní chovali také evangeličtí příslušníci národa, když své publikace, většinou v jazyce dolnolužickém, věnovali knihovně katolické. První velká pohroma nastala roku 1922, kdy byl Lužický seminář jako bohoslovecký ústav zrušen. Tato situace byla osudná i pro knihovnu, počítalo se dokonce s její likvidací. V té době vstoupil na scénu Česko-lužický spolek „Adolf Černý“. Jeho zakladatel, autor řady sorabik, byl také prvním lektorem lužických jazyků na pražské universitě (a po dohodě s Łužiskou Serbowkou, která se zatím ustavila k hájení zájmů bývalého Lužického semináře, bylo rozhodnuto poslat české, slovanské i německé knihy všeobecného obsahu Lužickosrbské Matici do Budyšína pro její knihovnu. To se týkalo téměř poloviny fondu .

I pozdější vývoj přinesl několik peripetií. Za nacistické okupace byly knihy odvezeny do Německa, ale záhy po skončení války se vrátily do Prahy opět do majetku Česko-lužického spolku „Adolf Černý“, který potom jako Společnost přátel Lužice začal fungovat v místnostech semináře. Zanedlouho po Únoru, kdy došlo k hromadné likvidaci spolků, se Společnost opět ocitla na rozcestí - naštěstí ji zaštítila Společnost Národního muzea v Praze, po dlouhá léta, až do roku 1989, správkyně česko-lužických knižních fondů. Po obnovení existence Společnosti přátel Lužice, převzetí Hórnikovy lužickosrbské knihovny a jejího provozování došlo k další katastrofě - velká povodeň roku 2002 zaplavila přízemí Lužického semináře včetně knihovních prostor. Vodou poškozené svazky byly deponovány do mrazíren, suché exempláře dočasně umístěny v budově Katolické teologické fakulty v Praze. Dnes jsou už knihy vysušeny, desinfikovány a nově katalogizovány jako součást nejen lužickosrbského, ale dnes už také evropského kulturního dědictví.

Kostely a školní katedry byly po staletí skutečnými zřídly živé jazykové kultury malého národa, jemuž bylo dáno přetrpět zejména ve 20. století řadu mezních situací, při nichž jsme my Češi asistovali někdy jako starší a silnější bratři, jindy jen jako bezmocní přihližitelé… Při dělení Evropy po první válce světové byla nadhozena otázka návratu Lužice - od vlády Lucemburků až do poloviny 17.století součásti Českého království - do hranic českého, tehdy československého státu, ale  velmoci rozhodly jinak. Po skončení 2. světové války byl na území Německa, tedy i Lužice, opět chaos. I tenkrát přišly na pořad dne z obou stran nejrůznější petice vládám velmocí o přičlenění území na sever od Lužických hor k naší republice. Neměly ovšem naději na úspěch. S územími, kde Lužičtí Srbové žili, přešlo by k nám s nimi také několik set tisíc Němců, což bylo v době jejich odsunu ze Sudet stěží akceptovatelné. Ale přesto česká vláda tehdy zřídila pro několik set lužickosrbských chlapců a děvčat lužickosrbské gymnázium. Výuka byla zahájena už 1. prosince 1945 v České Lípě, další tři roky bylo umístěno ve Varnsdorfu, ve školním roce 1949/50 studovaly dvě třídy v Liberci. Maturitu skládali lužickosrbští studenti doma, v Budyšíně. Čtyřletý pobyt v českém prostředí ovlivnil mnohé studenty na celý život. Vytvořili aktivní poválečnou generaci lužickosrbské inteligence, stali se učiteli, lékaři, kněžími, novináři, spisovateli. Patří k nim například Beno Budar, Pawoł Volkel, Marko Meškank, Zygmunt Musiat, Jurij Koch a Jan Brězan.

V Praze - a v posledních letech stále častěji také ve Varnsdorfu, Warnočicích, jak zní jméno tohoto města v jazyce Lužických Srbů - scházívá se hlavně mladá a střední generace těch, kteří si Lužici uložili zcela dobrovolně a snad i s radostí jako součást svého životního údělu. Pochopili, že na ně přišla řada, aby do rozbouřených vln hrozícího zániku celých jazykových oblastí, z nichž odcházejí „za lepším“ zejména mladí do bohatějších zemí Německa, vhodili záchranná lana v podobě nejrůznějších, zejména kulturních aktivit. Jedním z těchto lidí je ve Varnsdorfu žijící básník Milan Hrabal, který k nám uvádí lužickosrbské autory.

Špek

(Beno Budar, nar. 1946)

My nejsme vztek,
my jsme špek
Německa víc než tisíc let:
mléko, uhlí, med
bez konce dávali jsme mu,
do krve až, k vlastnímu dnu
národa maličkého.

Přátelé biče jeho
byli jsme, často rád bil nás
veřejně, tajně, zas a zas.

Dneska když bič přestal bít,
a nemusíme s nikým výt
v zákazech a ústrcích
- teď zase máme obavy
z té veliké svobody,
že se všechno rozdrobí,
že se studny zakalí,
že kořeny zhynou
především naší vinou...

(přeložil Milan Hrabal)

Nejen díky kulturnímu centru Domowina v Budyšíně, které rozvíjí bohatou edukativní a publikační činnost, aby se ostrůvek lidí užívajících v Německu svou mateřštinu - tj. hornolužickou a dolnolužickou srbštinu - dále nezmenšoval (dohromady je jich zhruba 50 000) , ale i díky takovým českým obětavcům jako je Milan Hrabal či znalec lužické kultury František Vydra, ředitel muzea v Chrastavě, můžeme doufat, že ještě dlouho bude platit nápis z Božích muk nedaleko poutního místa Marijina Hwězda v Pančicích: Běchmy, smy a budžemy (Byli jsme, jsme a budeme).

MIREK KOVÁŘÍK